Řád německých rytířů: Jeho formování a vazby na země české

Řád německých rytířů vznikl z potřeby zajištění nemocniční péče při třetí křížové výpravě vroce 1190 v Akkonu. Řád byl nejprve špitálním bratrstvem, které navazovalo na mnohem starší tradici bohulibé činnosti špitálního domu pro německy mluvící nemocné či zraněné poutníky v Jeruzalémě.

Formování

V průběhu 7. a 8. století byly z moci křesťanů vytrženy oblasti severní Afriky a západní Asie a dostaly se zcela do moci seldžuckých Turků vyznávajících islám. Kolem roku 1000 k nim pak přibyla rozsáhlá území Malé Asie. Další pokusy o získání bývalých křesťanských území na západním pobřeží Středozemního moře už byly úspěšné pouze ve Španělsku. Tím byl dán podnět ke křížovým výpravám, které směřovaly převážně do syrsko-palestinských oblastí, tedy do Svaté země.

Dobytím těchto území chtěli křesťané oddělit islámská území v Asii a v Africe a ochromit tak sílu mohamedánských vojsk. V době těchto výprav, tedy mezi léty 1100 – 1300 vzniklo několik rytířských řádů, které v podstatě tvořily jádro křesťanských vojsk. Nejstaršími a později nejmocnějšími z těchto řádů byli johanité a templáři. Méně významnými pak byly řády z Evory, Alcantary, řád ze Santiaga de Compostela a jiné. Po nich teprve koncem 12. století vznikl Řád německých rytířů, následovaný ve 13. století Řádem mečových bratří a Řádem dobřinských rytířů.

Řád německých rytířů v Evropě

Počátkem 13. století se velmistrem řádu stal Hermann von Salza, který pochopil, že i přes rychle rostoucí proslulost řádu, bylo prakticky nemožné vystoupit ve Svaté zemi ze stínu starších, vlivnějších a bohatších johanitů a templářů. A tak stejně jako říšská šlechta odvrátil i on své ambice od Svaté země a svůj zrak zaměřil na pohanské Prusy. Ti začínali ohrožovat Evropu a zároveň znamenali jedinečnou a patrně poslední příležitost na výraznější prosazení řádu. Neznamenalo to však, že by se němečtí rytíři ze Svaté země zcela stáhli, ale tamější boje se pro ně staly pouze druhořadou záležitostí.

Význam Řádu německých rytířů v místech svého působení spočíval zejména v provozování útulků pro nemocné, přestárlé a chudé a ve vykonávání duchovní služby. Přesto měli němečtí rytíři také pověst vynikajících válečníků, kterou získali v bojích ve Svaté zemi. Proto se v roce 1211 uherský král Ondřej II. obrátil na nejvyššího představeného řádu velmistra Hermanna von Salza s žádostí o vojenskou pomoc.

Šlo o obranu hranic Transylvánie před nájezdy kočovných Kumánů. Velmistr souhlasil a rytířům se podařilo během roku hranice zabezpečit. Uherský král Řádu věnoval do svobodného a trvalého vlastnictví pustý kraj na jihovýchodní hranici Transylvánie. Němečtí rytíři na nově nabytém území vystavěli několik pevných hradů, podporovali obchod a z německých zemí zvali osadníky, kteří nehostinnou zemi zúrodnili.

Příchod do českých zemí

Ačkoli v severovýchodní Evropě se němečtí rytíři dlouhodobě usadili a založili stát (Řádové Prusko – v oblasti severovýchodního Polska, Kaliningradské oblasti a částečně Litvy – region Baltského moře) až v první polovině 13. století. V jiných částech Evropy působili již od přelomu 12. a 13. století. Kdy přesně přišel řád na naše území, nelze říci přesně. První zmínka v pramenech v souvislosti s řádem německých rytířů s českými zeměmi se objevuje v papežské bule Inocence III. z 15. dubna 1204, ve které papež potvrzuje řádu majetky, které mu přenechal moravský markrabě a český král v Opavě.

O tři roky později (11. dubna 1207) pak papež potvrdil řádu další pozemky (jednalo se asi o pět vesnic v Čechách), kterými řád také obdarovali královští bratři. K dalšímu upevnění pozic německých rytířů došlo vydáním privilegia Přemysla Otakara I. datovaného 26. srpna 1222 v Olomouci adresovaného velmistru řádu Hermannovi von Salza. Touto listinou panovník potvrzoval držení všech statků udělených řádu v Čechách, na Moravě a na přilehlých územích.

Statky a majetky

Tyto statky tím byly zároveň svěřeny pod královskou ochranu a všichni jejich obyvatelé byli osvobozeni od povinností vykonávaných k panovníkovu užitku. Kromě toho však v této listině důrazně připomněl zásluhy knížete Konráda Oty na uvedení řádu do Čech, z čehož by se mohlo zdát, že němečtí rytíři byli v českých zemích už počátkem 90. let 12. století. Neboť Konrád Ota zemřel již 9. září 1191. Historikové uvádějí, že kníže Konrád Ota přišel pravděpodobně do kontaktu s představiteli řádu během císařské korunovace, která se konala 15. dubna 1191.

Nicméně vyvrací názor, že by němečtí špitálníci jako instituce bez organizační struktury a vnitřních pravidel přijali jakýkoliv nemovitý majetek od knížete, a že tedy Konrád Ota pouze přispěl finančními dary ve prospěch špitálníků na jejich přeměnu v rytířský řád. Skutečností tedy zůstává, že prvním na našem území daroval určité državy řádu moravský markrabě Vladislav Jindřich a to někdy mezi léty 1198 – 1203.

Mezi tímto majetkem bylo i patronátní právo na kostel sv. Petra v Praze Na Poříčí, kde brzy poté vznikla první komenda řádu německých rytířů v Čechách. Stali se tak druhým křižáckým řádem působícím v českých zemích.

Potvrzení privilegií

V roce 1236 byla všechna privilegia znovu potvrzena králem Václavem I. Totéž učinil král i následujícího roku – 12. května 1237. Šlo patrně o listinu vydanouna výslovnou žádost řádu, protože všechny statky patřící řádu jsou zde jmenovitě uvedeny. Jednalo se o 31 míst v Čechách a na Moravě. Majetky řádu se však rozrůstaly poměrně rychle, a tak Václavův nástupce Přemysla Otakar II. listinou vydanou v Elbingu 17. ledna 1255 opět držbu všech statků německým rytířům potvrdil a všechny jejich statky vzal, v zemích jímž vládne, znovu pod královskou ochranu.

Českomoravská komunita řádu byla oficiálně ustanovena a zařazena do vznikajícího organizačního systému řádu již ve třicátých letech 13. století. V druhé polovině tohoto století čítala už 17 komend. Celkový počet řádových bratří ve všech komendách se koncem 14. století pohyboval mezi 110 a 115.

Význam řádu německých rytířů na našem území rostl se zvyšující se mocí posledních Přemyslovců, kteří byli horlivými podporovateli řádu. Stejně tak jej podporovali i Jan Lucemburský a Karel IV., ačkoliv už ne v takové míře jako jejich předchůdci. Příslušníci řádu naopak upevňovali postavení krále jak po stránce hospodářské, tak i právní a společenské až do dob krále Václava IV.

Počátky sporů

Rozsáhlá území řádového státu se čím dál častěji stávala předmětem sporů řádu s okolními zeměmi, zejména s Polskem. Teprve polskému králi Vladislavu II. Jagellonskému se podařilo sjednotit do té doby rozdělenou polskou šlechtu. V létě roku 1410 porazila vojska polsko-litevské unie Řád německých rytířů u Grunwaldu. Bitvy se v nemalém počtu na obou bojujících stranách proti sobě účastnili i žoldnéři ze zemí Koruny české. Za řád bojovali mimo jiných i šlechtici ze starých českých a moravských či zdomácnělých rodů.

Po této prohrané bitvě byl Řád německých rytířů finančně i personálně oslaben, ale svůj stát na severu Evropy neztratil. Přišel však o mnoho statků v českých zemích. Před rozhodujícím střetem i těsně po něm se zadlužil u českého krále Václava IV. I přes částečné vyrovnání závazků byly zastavené řádové komendy v Čechách a na Moravě Václavem IV. zkonfiskovány. Řád pak mohl v českých zemích pouze spravovat některé své fary, které neobsadili husité. Jeho aktivita tak byla na našem území na dlouhou dobu utlumena.

Nepříznivá situace řádu byla znásobena také důsledky plynoucími z období dvojpapežství. Dále absencí podpory císaře, úpadkem autority řádového velmistra a v neposlední řadě i zmenšeným zájmem o bratrsko-rytířské povolání. Řád se po bitvě u Grunwaldu začal stávat snadnou kořistí svých nepřátel. V roce 1454 světská pruská šlechta, tedy potomci dávných kolonistů pozvaných řádem. Pruská města odmítala absolutní řádovou svrchovanost a spolu s Polskem rozpoutala proti řádu třináct let trvající válku. Ta skončila vítězstvím nepřátel řádu.

Ztráty

Zradou českých žoldnéřů v roce 1457 ztratil řád v Pobaltí mohutný hrad Marienburg, který do té doby sloužil jako hlavní řádové sídlo. Největší nepřítel se ale později objevil ve vlastních řadách. V 16. století se totiž samotný velmistr Albrecht Brandenburg-Ansbach z rodu Hohenzollern přešel k protestantské víře. Oženil se, přivlastnil si pro sebe a svou rodinu velkou část řádového území v Prusích, které jako dědičné léno přijal od polského krále. Podobný krok učinil i řádový zemský mistr Gotthard Kettler v Livonsku. Tyto kroky prakticky způsobily zánik Řádového státu na severu Evropy.

Ztracené území se přes velké úsilí nově nastupujících velmistrů ani s pomocí císaře Rudolfa II. Habsburského, který měl v Polsku také své zájmy, nepodařilo získat zpět. Snahu o zvrat definitivně ukončila v lednu 1588 prohraná bitva u Byczyny. Na tu řád poskytl Habsburkům finanční půjčku 200 tisíc zlatých. Po tomto neúspěchu museli zástupce velmistra i habsburský panovnický dům prohlásit, že se navždy zříkají území, která dříve tvořila řádový stát. Nejmohutněji se protestantismus rozšířil v německy mluvících zemích a místní šlechta neváhala sáhnout na statky katolického řádu podobně jako v minulosti husité v českých zemích.

Obrození

Na začátku 17. století pod tlakem protestantismu zanikly komunity řádových sester a institut familiářů. Řád musel provést vnitřní změnu svého zaměření a podle tehdejší poptávky soustředil rytířskou složku na obranu Evropy proti Turkům a kněžskou na vzdělávání. V českých zemích začala obroda Řádu německých rytířů po roce 1621. Byl vyzván císařem Ferdinandem II. k návratu na Moravu a do Slezska. Císařské dary pobělohorských konfiskátů se žádu téměř nedotkly. Velmistr sice v roce 1620 dostal zámek Dívčí Hrad a zámek Albrechtice, ale Řád tyto majetky postoupil prodejem johanitům a darem jezuitům.

Další statky získal řádnou koupí. Zmínit lze například Bruntál, Sovinec nebo Bouzov. Po ukončení třicetileté války, během které byla Morava pustošena protestantskými vojsky, zavedl řád na svých dominiích promyšlené moderní hospodářství. Velmistrův místodržitel na panstvích Bruntál a Sovinec a pozdější velmistr Jan Kašpar II. z Ampringenu se snažil prosadit pronajímání vrchnostenských dvorů a přeměnu robot na platy. Na řádovém panství ve druhé polovině 17. století částečně vyvázal poddané z nevolnictví. Tyto moderní kroky zajistily na řádových statcích nevídanou prosperitu. Vojenská složka Řádu byla také úspěšná, v roce 1683 se rytíři vojensky podíleli na záchraně Vídně a celé Evropy od turecké invaze.

V 18. století byly řádové statky poznamenány hospodářskou krizí, která zasáhla celé habsburské soustátí. Po ukončení válek o rakouské dědictví řád mohl opět přistoupit k hospodářské obnově svých držav. Také byl důkladně přebudován zámek v Bruntále, přestavba mu dala dnešní pozdně barokní podobu. V roce 1780 se velmistrem stal Maxmilián František, syn císařovny Marie Terezie. Jím začala nepřetržitá řada velmistrů arcivévodů z rodu Habsbursko-Lotrinského až do roku 1923.

Zdroje:

WIHODA, M. Přemyslovci a počátky Řádu německých rytířů.