Potlačení Pražského jara aneb Když vešel v platnost tzv. obuškový zákon

Přesně rok poté, co bylo Pražské jaro potlačeno invazí vojsk Varšavské smlouvy, vyšly tisíce Čechoslováků znovu do ulic, aby protestovaly proti okupaci své země. Následné brutální potlačení demonstrantů, tentokrát jejich vlastními krajany, vyústilo ve stovky zatčení a dokonce pět úmrtí. Zničilo poslední zbytky naděje a přesvědčilo veřejnost, že „normalizace“ tu zůstane...

Trvající nepokoje

Zatímco události kolem Pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa jsou v populární historii dobře zdokumentovány. To, co se stalo o rok později, je obecně méně známé. Ani následující léto se veřejnost ještě zcela neuklidnila a vláda byla pod tlakem, aby zavedla reformy.

Navíc sporadické střety s bezpečnostními silami pokračovaly ještě dlouho po invazi a její první výročí, v srpnu 1969, vyvrcholilo velkou vlnou protestů. Ještě během roku 1969 se objevovaly občanské protesty proti okupaci. Nejznámějším je tragický případ studenta Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil u fontány Národního muzea na pražském Václavském náměstí. Po třech dnech, 19. ledna 1969, zemřel.

Hokejové odvety

Veřejné mínění zmobilizovaly i hokejové zápasy mezi Československem a Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu. Reprezentanti Československa porazili Sověty dvakrát. V prvním zápase 21. března 1969 s výsledkem 2:0, ve druhém ještě emotivnějším duelu 28. března vyhrála ČSSR nad SSSR 4:3. „Všichni jsme byli pro Dubčeka. Tehdy se hrálo za Dubčeka,“ vzpomínal tehdejší kapitán československého týmu, legendární hokejista Jozef Golonka.

Zejména po druhém zápase propukly v ulicích Prahy, Bratislavy a také v jiných městech Československa oslavy, které přerostly v protesty proti okupaci. Kromě pokřiků a hesel létaly vzduchem i dlažební kostky a dav zničil výklad sovětské letecké společnosti Aeroflot. Nepokoje využila sovětská strana k tomu, aby zvýšila tlak na Dubčekův odchod z nejvyšší stranické funkce.

Alexander Dubček se funkce prvního tajemníka ÚV KSČ vzdal 17. dubna 1969. Nahradil ho Gustáv Husák, tehdejší první tajemník ÚV KSS. Dubček se 28. dubna 1969 stal předsedou Federálního shromáždění.

Demonstrace

Od 16. srpna 1969 se na pražském Václavském náměstí každý podvečer shromažďovali občané, aby vyjádřili svou nespokojenost s přítomností sovětských okupačních vojsk a politikou tvz. normalizace. Demonstrace se rychle rozšířily do dalších velkých měst. Největší intenzity dosáhly v Praze, Brně, Bratislavě, Košicích, Žilině, Liberci a Ústí nad Labem. Situace se vyhrotila 21. srpna 1969, kdy byly protesty násilně rozehnány.

V zemi byl nyní umístěn velký počet převážně sovětských sil. Ty však ve skutečnosti dostaly přísný rozkaz zůstat v kasárnách, aby se zabránilo dalšímu napětí. Historik, Dr. Jareš se domnívá, že mohl existovat i jiný důvod, proč zahraniční jednotky již nebyly vidět. „Sověti se možná rozhodli donutit československou vládu, aby si sama udělala svou práci, a donutit ji, aby šla o krok dál v prosazování normalizace.“ Po událostech předchozího léta bylo mnoho reformně smýšlejících komunistů odvoláno z nejvyšších pozic v rámci probíhající čistky.

Strana, nyní vedená Gustávem Husákem, byla připravena sama se vypořádat s disentem. Protestující, kteří v srpnu 1969 vyšli do ulic, se setkali s tisíci připravených příslušníků československých bezpečnostních složek. Jejich řady dále posílily Lidové milice, vlastní ozbrojené síly komunistické strany, složené ze skupin obyčejných dělníků, kteří byli vycvičeni k boji za režim a jeho ochraně.

Lidové milice a protestující 

I když jejich loajalita ke straně byla mnohem spolehlivější než u vojáků, nebyli tak dobře vycvičeni jako jejich protějšky v oficiálních bezpečnostních složkách, říká Dr. Jareš.

„Byli nervózní, možná vyděšení, protože demonstranti házeli kameny a celkově se jednalo o velmi násilné protesty. Domobranci proto začali střílet, na rozdíl od svých soudruhů v policii.“ Během srpnových protestů zemřelo celkem pět lidí, tři v Praze a dva v Brně. Ti, kdo je zastřelili, nebyli nikdy nalezeni, a to i přes pozdější vyšetřování, částečně proto, že se domobranci navzájem kryli.

Dále bylo zatčeno 2 500 protestujících. Právě tento brutální zásah v srpnu 1969 přesvědčil širokou veřejnost, že myšlenka Pražského jara je definitivně mrtvá, říká Dr. Jareš.

„Myslím, že normalizace začala zvolením Gustáva Husáka do funkce generálního tajemníka Komunistické strany Československa v dubnu 1969. Poté se vše začalo ubírat směrem k normalizaci. Srpen 1969 však byl možná zlomovým bodem v tom smyslu, že si lidé uvědomili, že normalizace není jen dočasným opatřením a že režim bude stejně násilný jako v 50. letech, takže nebylo možné demonstrovat za změnu.“

Obuškový zákon

Dalším dalekosáhlým důsledkem protestů ze srpna 1969 byl tzv. „obuškový zákon“, právní opatření, které následně schválila Rada Federálního shromáždění. Cílem bylo výrazně usnadnit stíhání osob, které se účastnily protestů proti režimu. Nové opatření urychlilo proces výslechů a soudních procesů zadržených a zároveň zjednodušilo propouštění nespolehlivých osob z práce a vyhazování studentů z univerzit, pokud projevili nesouhlas. Dr. Jareš říká, že to, co toto opatření učinilo obzvláště účinným v době normalizace, bylo jeho konečné zavedení do praxe trestního práva a zákoníku práce v prosinci 1969.

Občané se nesměli účastnit akcí narušujících „veřejný pořádek“. Potrestány měly být i osoby, které „odpírají plnit povinnosti vyplývající z jejich služebního postavení nebo pracovního zařazení a ztěžují tak úsilí o udržení veřejného pořádku či nerušeného chodu pracoviště.“ Lidé zadržení na základě zákonného opatření mohli být souzeni ve zkráceném řízení, přičemž byly omezeny pravomoci obhájce. Bezpečnostní orgány zároveň získaly právo zadržovat jakoukoli osobu ve vazbě až tři týdny bez vznesení formálního obvinění. „Obuškový zákon“ zaváděl i mimosoudní postih. Každý, kdo „svou činností narušuje socialistické společenské uspořádání“.

Obuškový zákon v praxi

V podstatě se takzvaný “obuškový zákon” (zákon o obušcích nebo i tzv. pendrekový zákon) stal velmi flexibilním. Formulace byla, že pokud porušíte socialistický řád, můžete být propuštěni. Vidíte, jak flexibilní tato formulace je. Můžete říct, že cokoli je porušením socialistického řádu. Záleželo na úsudku ředitele továrny, soudce nebo kohokoli jiného, ​​zda jste porušili socialistický řád svým protestem, básní nebo vtipem. To byla ďábelská složka tohoto “zákona o obušcích”, doplňují historikové.

Zákonné opatření č. 1 99/1969 nabylo účinnosti dnem vyhlášení, čili již 22. srpna 1969. Podepsali ho prezident republiky, předseda Federálního shromáždění a předseda federální vlády, kterými byly nejznámější osobnosti Pražského jara: Ludvík Svoboda, Alexander Dubček (ten později prohlásil, že to byl z jeho strany nejhloupější čin, co kdy udělal) a Oldřich Černík. Pro českou a slovenskou veřejnost to byl jasný signál, že období uvolnění definitivně skončilo.

Celkově režim odsoudil na základě „obuškového zákona“ 1526 československých občanů. Ne všechni byli uvězněni, protože část trestů byla podmíněná. Zákonné opatření č. 1 99/199 sice platilo pouze do 31. prosince 1969, ale jeho hlavní ustanovení byla vtělena do nového zákona o přečinech č.j. 150/1969 Sbírky, který zůstal v platnosti až do roku 1989.

Role Alexandra Dubčeka

Na Husákovo naléhání Dubček nařízení podepsal. Podpis bývalého stranického vůdce šokoval množství lidí, kteří při protestech často volali jeho jméno. Dubček si vzápětí uvědomil svůj velký politický omyl, kterého se dopustil a svého činu následně litoval až do konce svého života.

Dubček byl odvolán 24. září 1969 i z funkce předsedy FZ a 16. prosince 1969 byl jmenován velvyslancem v Turecku. Od začátku roku 1970 se začaly uskutečňovat stranické čistky a prověrky, při kterých z jeden a půl milionu členů KSČ vyhodili více než půl milionu komunistů. Podle odhadů také po krizových letech 1968 a 1969 odešlo do emigrace kolem 130.000 lidí, převážně vysoce kvalifikovaných odborníků.

Dubček byl 24. června 1970 odvolán i z funkce velvyslance v Turecku. O dva dny na to, 26. června, bylo potvrzeno jeho vyloučení z KSČ. Na zasedání 10. – 11. prosince 1970 přijal Ústřední výbor KSČ dokument „Poučení z krizového vývoje strany a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, který odsuzoval události Pražského jara 1968 a považuje se za definitivní nástup normalizačního procesu.

Dubček pracoval v Západoslovenských státních lesích a žil pod dozorem Státní bezpečnosti až do konce 80. let, kdy opět začal aktivněji vystupovat. A během listopadu ’89 se stal jedním z jeho protagonistů.

Zdroje:

VYMĚTAL, P. Obuškový zákon vyústil v odsouzení více než 1500 občanů.

Paměti národa.

www.historie-cz.cz