Když někdo zmíní 11. září, drtivá většina lidí ho spojí s tragédií newyorských „dvojčat“ World Trade Center v roce 2001. Menší počet lidí uvede krvavý vojenský puč generála Pinocheta v Chile (1973), ale nejspíš jen Francouzi a pár zasvěcených zamíří do roku 1968.

Na letišti Campo dell’Oro v Ajacciu (ostrov Korsika) se onoho středečního dopoledne chystal k letu Air France 1611 stroj Caravelle Sud Aviation SE-210 III. Toto nesmírně populární letadlo s atypickými trojúhelníkovými okénky bylo zbrusu nové. První let absolvovalo v témže roce a jeho nálet činil 1000 hodin.

Nebyla před ním nijak dlouhá cesta. Přibližně 230 km i s ohledem na vrtochy počasí mělo zdolat v čase kratším 40 minut a 89 cestujících, mezi nimiž bylo třináct dětí, nepředpokládalo žádné potíže. V kokpitu seděl třiatřicetiletý kapitán Emile Duvinage s navigátorem Juanem Rogerem, o cestující se staraly tři letušky v čele se stewardem Michelem Gérardem. Z Ajaccia odstartovalo letadlo devět minut po desáté hodině.

RYCHLÝ ZÁNIK
V 10:30 se Caravelle blížila k Azurovému pobřeží Côte d’Azur Airport a chybělo jí několik minut do přistání, když kapitán informoval řídící věž o blíže neupřesněných problémech. Oznámil stav nouze a žádal okamžité přistání mimo pořadí. O minutu později už hlásil požár na palubě a opakoval svůj požadavek. Nice mu umožnilo sestup do hladiny 2000 stop (610 metrů).

V 10:32 se z Caravelly ozvalo poslední hlášení: „Nemůžeme nic dělat, jestli to takhle půjde dál, zřítíme se!“ Pak se AF 1611 odmlčel a v podle záznamů v 10:34 dopadl na mořskou hladinu u Cap d’Antibes. Nikdo z 95 osob na palubě nepřežil.

Rozeběhlo se pátrání, ale od samotného počátku neprobíhalo standardním způsobem, takže vyvolávalo stále více otazníků. Zpočátku byla tato skutečnost připisována přítomnosti generála René Cognyho mezi cestujícími. Čtyřiašedesátiletý veterán II. světové války, vězeň v koncentračních táborech, účastník bojů v Indočíně a Alžírsku, byl velitelem armádního sboru a stal se známý svým právním sporem s nadřízeným generálem Henri Navarrem, proto byla jako jedna verze zvažována snaha o jeho odstranění. Ačkoliv první verdikt vyšetřovatelů byl vysloven poměrně záhy, proces se protahoval a s ním se hromadily otázky, zda celá katastrofa neproběhla docela jinak.

NEŠŤASTNÁ NÁHODA?
První poznatky zveřejněné pověřenou komisí hovořily o požáru v pravé zadní části Caravelly. Na přesném důvodu jeho vzniku se odborníci neshodli. Příčinou mohl být vadný ohřívač vody, stejně tak nepozorný cestující na toaletě, jenž odhodil hořící nedopalek cigarety do papírového sáčku v odpadkovém koši.

Nakonec francouzské ministerstvo dopravy po více než čtyřech letech v prosinci 1972 konstatovalo, že letadlo skutečně havarovalo v důsledku požáru na zádi, v jehož důsledku pilot ztratil vládu nad řízením, a kategoricky vyloučilo jakýkoli jiný scénář. Jako důkaz uvedlo, že tomu napovídá stav vylovených trosek z mořského dna a srovnání s dřívější podobnou nehodou. Celý případ byl pak procesně uzavřen v roce 1973.

Ale už tady se začaly ozývat první nedůvěřivé hlasy. Hledání trosek totiž probíhalo za účasti zpravodajských služeb a francouzské armády, navíc veškeré fragmenty Caravelly byly okamžitě zabaveny vojenskými úřady. To jenom podpořilo teorii, že zánik letadla má na svědomí armáda, když ho zasáhla střelou ze země. Navíc unikla zpráva, že na palubě zničeného stroje byly zaregistrovány nepoužité hasicí přístroje. Kdyby pouze hořela kuchyňka nebo toaleta, asi by se posádka pokusila požár eliminovat. Takhle opravdu spíš leccos naznačovalo, že smrtelná rána přišla zvenčí.

ZAPÍRÁNÍ!
Armádní složky kategoricky popřely, že by v době letu probíhala ve zmíněné oblasti jakákoli aktivita. Na ostrově Levante sice Francouzi měli raketovou základnu, ale v den letu neměla podle velení v plánu žádnou aktivitu. Proč tedy ani na vyžádání nebyly k dispozici žádné dokumenty, jako by nikdy neexistovaly?

Pozůstalí obětí letu se nikdy nesmířili s tvrzením, v jehož závěrech byly značné trhliny. Nikdy se nevzdali své snahy dopídit se pravdy. Po dlouhých tahanicích založili bratři Jacques, Mathieu a Louis Paoliovi, jejichž rodiče zahynuli v letadle, Sdružení rodin obětí (Association des familles des victimes de la Caravelle Ajaccio-Nice). Najali si právní poradce a pustili se do pátrání.

Byl to běh na dlouhou trať, neboť až v závěru první desetiletky 21. století byla jejich snaha korunována. Na základě dostupných vojenských záznamů – větší část byla stále ještě utajována – se podařilo zjistit, že armáda neuvedla pravdivý údaj. Ve dnech 9. – 13. září 1968 v oblasti probíhalo cvičení a dokumenty uváděly „záznamy o střelbě.“ O zmizení dokumentárních fotografií už byla řeč, leccos naznačuje i fakt, že loď francouzského námořnictva operující u Le Suffren měla v palubním deníku záznam z 11. září 1968 vytržený. Stejně tak „záhadně“ data z letového zapisovače byla v případě letu AF 1611 nečitelná, ačkoliv všechny předchozí se podařilo z černých skříněk bez potíží rekonstruovat.

SVĚDCI
Po čtyřiceti letech se navíc objevila závažná svědectví. Například Alain Frasquet, bývalý zvukový inženýr stanice ORTF uvedl, že v osudný den pořizoval jeho štáb v Centre d’essais de lancement de missiles Méditerranée (CELM – Centrum středomořských střel) v Mont-Agnel dokument. Dva technici zaznamenávali činnost v hlavním sále, když zavládl zmatek a spontánní výkřiky: „En merde, ztratili jsme ji!“ Vzápětí byl štáb ORTF vyzván, aby místnost opustil a veškerý pořízený materiál mu byl zabaven.

Dalším svědkem byl třiasedmdesátiletý rybář Etienne Bonnet: „Pozoroval jsem dalekohledem sviňuchy, ty velké ryby. Pak jsem si všiml Caravelle, jak pomalu klesá k Nice. Viděl jsem ji opravdu výborně. Najednou do stroje na úrovni levého motoru něco zvenčí narazilo, taková modrá čára. Vypukl požár a letadlo se mírně naklonilo na pravou stranu, pak všechno explodovalo. Ohnivá koule splynula s nebem. Pak už jen padaly trosky do moře.“

Závažné svědectví podal i Bernard Famchon: „Na přelomu února a března 1970 jsem sloužil u 40. dělostřeleckého pluku v Châlons-en-Champagne. Jednou večer, když jsme popíjeli, se jeden kolega zničehonic rozplakal a začal se zpovídat. Sloužil u baterie protiletadlových raket a přiznal, že jejich střela země-vzduch poslala do moře let AF 1611.“ Zaměstnanec Ministerstva letectví v Pařížil měl další poznatek. Pan Jean Machon viděl na vlastní oči dálnopis, v němž bylo potvrzeno sestřelení Caravelle armádní střelou: „Probíhalo cvičení a zkušební raketa země-vzduch bez bojové hlavice z nějakého důvodu zasáhla civilní letadlo.“

Korunním svědkem se však stal Michel Laty, někdejší armádní písař. „Místo naprogramovaného cíle jsme skutečně zničili pravidelný komerční let,“ připustil v květnu 2011 s tím, že o raketě odpálené z CELM pořídil na námořní prefektuře v Toulonu záznam podléhající utajení.

Všichni zmínění na celkem logickou otázku, proč tak dlouho mlčeli, odpovídali shodně. Báli se, jaké by jejich přiznání mělo následky, zmínili dokonce obavy o život. Potvrzuje to i důvěrný dokument, na nějž bratři Paoliové narazili. Nejmenovaný člen vyšetřující komise připouští, že na něj byl vyvíjen jistý nátlak a zmiňuje dokonce obavy o svou bezpečnost. „Všechno naznačuje, že jisté kruhy hodlaly skrýt skutečnou příčinu tragédie. Potvrzují to i další svědectví, která jsme v posledních týdnech obdrželi. Pocházejí z celé Francie, od lidí, kteří se sotva mohou navzájem znát. Nám nejde o peníze, pouze o zadostiučinění,“ vysvětlil Louis Paoli.

BEZ KONCE?
Podle informací Paula Sollacara, právníka zastupující pozůstalé po obětí, prokuratura v Nice v čele s Ericem de Montgolfierem povolila na základě těchto svědectví opětovné vyšetření důkazů a jejich upřesnění. Jenže další měsíce plynuly a nic se nedělo. Proto se u opět bedlivě sledovaného případu začaly objevovat až cynické názory, že „někdo“ má zájem na protahování a oddalování případu, dokud svědci nesejdou ze světa přirozenou cestou.

Ostatně jeden důkaz to svým způsobem dokládá. Onen klíčový svědek Michel Laty půl roku po své výpovědi v noci na sobotu 11. prosince 2011 zemřel. Měl trpět dlouhodobou nemocí a dalo se předpokládat, že jí podlehne, ale přesto mu nebylo umožněno oficiálně vypovídat.

Paul Sollacaro a Stéphane Nesa, právníci Sdružení, neustále požadují poskytnutí důkazů, co se vlastně u Azurového pobřeží stalo. „Chceme dosáhnout rozhodnutí, aby ministerstvo spravedlnosti umožnilo vylovení dalších trosek ze dna a mohli jsme tak zjistit příčinu neštěstí. Zda to byl požár nebo sestřelení. Naši klienti jenom chtějí znát příčinu, nejde jim o žádné odškodnění, ale stát odmítá jakoukoli komunikaci. To rodiny dlouhodobě deptá,“ uvedl Nesa a poté zveřejnil i dopis, který Sdružení poslalo jménem Mathieua Paolilo 24. července 2012 prezidentu Francie Françoisu Hollandovi.

Poslední zprávy krátce po 50. výročí tragédie naznačují, že justice doporučila u spisů zrušení klasifikace „přísně tajné“ a provést přezkum celého vyšetřování. Prezident Emmanuel Macron tento požadavek podpořil a osobně rodinu Paoliovu o svém rozhodnutí informoval. Jenže před několika dny jsme si připomněli 55. výročí katastrofy a na oficiální zveřejnění verdiktu se stále čeká, ačkoliv všem už je téměř bez pochybností jasné, jak k ní došlo.

Zdroje: wikipedia, Le Figaro, The Guardian