Momenty překvapení či vozová hradba aneb Kouzlo efektivity husitského válčení

Období husitských válek je jedním z posledních údobí historie, kdy na bitevním poli stále vévodí především rytíř a jeho kůň. Rytířský stav se v průběhu následujících sta let z profesionálních válečníků přetransformuje spíše na profesionální úředníky. Zní to jako vtip, ale o tomto fenoménu máme záznam z konce 16. století…

První taktika

Už při prvních srážkách venkovských ozbrojenců a kutnohorských měšťanů u Živohoště se objevují některé rysy taktiky, díky které husitská vojska později vítězila. Posily vyslané k Živohošti (bitva dne 4. 11. 1419) se nehodlaly nechat jízdními povraždit, a tak k bitvě vybrali návrší, které obehnaly kamennou zídkou.

Zde se k přírodní překážce přidává ještě překážka uměle vytvořená. Tato umělá překážka měla zabránit jízdě v rozvinutí jejich drtivého útoku. O několik měsíců později (bitva u Nekmíře a Sudoměře) se již objevují zprávy o vozech využitých jako hradba bránící rytířům uplatnit svůj první drtivý úder.

Moment překvapení

Hlavním klíčem k úspěchu se stal moment překvapení. Tuto taktickou dovednost si dokázali husitští vojevůdci osvojit a později mnohokráte uplatnit s mnohonásobně většími armádami. Dalším klíčem k úspěchu byl faktor aktivní obrany, kdy je obrana srubů, popřípadě vozové hradby velmi účinné za pomoci záloh měněna v útok a následnou porážku nepřítele.

Součinnost všech druhů vojsk zajistil průlom v bitvě u Kutné Hory a vítězství u Malešova. Velkým opěrným bodem husitských vojsk stal se výběr terénu pro bitvu. Cílem husitských hejtmanů bylo, aby rytířská jízda ztratila co nejvíce ze své rychlosti, proto byly vybírány pozice na návrší. Při výběru terénu se také vybírala místa chráněná alespoň z jedné strany nepřístupným terénem, ideálně i z více stran (vypuštěný rybník u Sudoměře, případně prudké srázy u Malešova).

Vozová hradba

Vozová hradba se stala synonymem pro husitské vojsko a jedním z hlavních taktických prvků těchto armád. Husité však nebyli zdaleka prvními, kdo vozovou hradbu využívali. Vozová hradba byla použita už v bitvě u Adrianopole ( rok 378 – Římané proti Gótům). Dále roku 1213 v bitvě u Muretu (jih Francie – bitva křižáků a krále Filipa II.) utekli toulonští měšťané do vozového tábora v týle. Stejně tak v bitvě u Grunwaldu, kde polsko-litevská koalice zdolala řád německých rytířů, měly obě armády tábory opevněné vozy. Toto využití je víceméně logické, na každém tažení bylo třeba zásob vezených na vozech a uspořádání těchto vozů na okraj tábora dávalo vojsku obranou výhodu.

Husitské vozové hradby jsou však kvalitou naprosto odlišné. Husitská vozová hradba sloužící jako záštita pěších proti útoku těžké jízdy, jako opevněné pozice dělostřelectva a jako základna protiútoku byla tehdy něčím naprosto novým a lze ji považovat za husitský vynález. Pohybové možnosti vozové hradby závisely pouze na koňské síle, a proto byly koně nejzranitelnějším článkem celé vozové hradby.

Pavézníci (tj. štítonoš, bojovník ozbrojený čtyř až pětihranným štítem, pavézou) a střelci sice koním v průběhu přesunu zaručovali ochranu, ale stále nebyla tato ochrana dostatečná. Z tohoto důvodu bylo hradbu třeba okamžitě uzavřít, pokud se objevila nepřátelská činnost. Po uzavření vozové hradby byli koně plně chráněni uvnitř vozové hradby mezi pícní vozy.

Postavení vozů

Vyřazení koní při pochodu vojsk by znamenalo narušení schopnosti uzavřít hradbu. Při přesunu bylo třeba všechny koně opět zapřáhnout, a to bylo možné, jen pokud nestály vozy v řadě, nýbrž šikmo čelem k nepříteli a tím tvořily jakousi hřebenovou hradbu, za kterou bylo místo pro zapřahání naprosto kryté. Toto uspořádání vysvětluje i postavení vozů kolo na kolo.

Podle tohoto modelu tedy pravé zadní kolo předního vozu přiléhá s předním levým kolem zadního vozu. Kola byla spojována řetězy nebo houžvemi. Takto spojené vozy tvořily články hradby a mezi těmito články byly umístěny palebné pozice, kryté pavézami. Uvnitř hradby byly umístěny oddíly určené k obraně napadených částí hradby a hlavní síly čekající na signál k protiútoku. Vedle těchto jednotek zde byly tedy umístěny i pícní vozy a vypřažení koně.

Další taktika

S taktikou bojových vozů je neodmyslitelně spjato i dělostřelectvo, které husité také dovedli k velké účinnosti. Dělostřelectvo husitských vojsk bylo velmi efektivní, ve srovnání s jinými vojsky této efektivity dosáhlo jen díky obrovskému počtu. Na 180 bojových vozů připadá přibližně 40 děl, a pokud je alespoň jedna strana vozové hradby nepřístupná kvůli přírodní překážce, je možné dělostřelectvo přesunout na strany ohrožené.

Příkladem mluvícím za vše je bitva u Malešova (7. 6. 1424), kde připadlo jedno dělo na každých šest metrů bojové linie. Husitská vojska zvýšila účinnost děl ještě díky jednomu faktoru, a to díky palbě salvou. Salva je velmi účinný nástroj proti blížícímu se jezdectvu, navíc pokud spojíme salvu děl, ručnic a kuší v jeden okamžik, není se čemu divit, že takto otřesené křižácké vojsko už dále nechtělo v boji pokračovat.

Schéma a fáze bitev

Husitské bitvy jde většinou ztotožnit s určitým schématem. První fází je fáze čistě defenzivní, kdy husitské vojsko v uzavřené vozové hradbě očekává útok těžké jízdy. Jakmile jsou jezdci na dostřel, pálí do jejich řad husitská děla. V momentě dostatečného přiblížení asi na 100 až 50 metrů do jezdců udeří salva z ručnic a kuší. Pokud se jezdcům podaří dojet až k vozům, odráží je pěší osádky vozů.

Strhávají je háky z koní a tlučou cepy a sudlicemi. V tento moment bývá nepřítel již dostatečně morálně a fyzicky otřesen a nastává husitský protiútok. Z boku vozové hradby vyráží jezdectvo a pěší houfy, které napadají nepřátelské jednotky z boku a z týlu. Po tomto útoku se zpravidla dávají nepřátelské jednotky na útěk. Zde nastává třetí fáze husitských bitev a tím je pronásledování.

Přesuny 

Husitská vojska se přesouvala dvěma způsoby. Prvním a bezpečnějším, ale pomalejším bylo v zavřených vozech. Druhým bylo přesouvání se v konvoji, kde byly vozy taženy za sebou. Tento postup byl výrazně rychlejší. Při každém pochodu v určité vzdálenosti před vojskem táhlo jezdectvo. První částí jezdectva byli honci táhnoucí v malé skupince jako průzkumný předvoj vysílající jednotlivé jezdce k průzkumu. Za honci jel silnější oddíl jezdectva určený ke zdržení nepřítele, než se hlavní armáda připraví k boji.

Za těmito skupinkami táhl zbytek jízdy. V rámci prvních dvou předsunutých skupin byla asi čtvrtina veškerého jezdectva. Dále ještě byly vyčleněny skupiny jízdních pro kontrolu boků pochodového konvoje. Vojsko samo táhlo v koloně, kde se nacházely vozy, pěší i dělostřelectvo. V čele takového konvoje šla asi třetina pěchoty, za ní pak mostaři upravující cesty pro snazší průjezd vozů.

Mostaři byly speciálně vyčleněnou skupinou z pěchotního celku. V roli mostařů se pěchotní oddíly pravidelně střídaly, aby nebyla snížena jejich produktivita a schopnost práce v průběhu celého dne. Za mostaři jely bojové vozy, za nimi dělostřelectvo a pak pícní vozy. Za pícními vozy pochodoval zbytek pěchoty ve svých rotách. Určitou vzdálenost za konvojem šel ještě oddíl pěchoty, případně jízdy, sloužící jako zadní voj.

KAUFFNER, H.  Husitské vojny.

DURDÍK, J. Husitské vojenství.