Česká hodinářská tradice aneb Vznik Olomouckého orloje

Hodinářství v Olomouci má velmi dlouhou tradici. Již ve druhé polovině 14. století zde místní kováři a zámečníci vyráběli velké věžní hodiny. V 16. století se vedle mistrů velkých věžních hodin, kteří ve spolupráci s astronomy dokázali sestrojit případně i opravit orloj, vyskytují i hodináři malých hodin, kteří sestrojují přenosné hodiny, především stolní a závěsné.

Olomouc jako středisko hodinářství

V druhé polovině 16. století se Olomouc stává střediskem hodinářských mistrů malých hodin, zhotovujících stolní a nástěnné hodiny. K vývoji i zvýšení kvality olomouckého hodinářství přispěli především cizinci přicházející ze zemí s více rozvinutým hodinářstvím (Německo, Rakousko, Švýcarsko) i tovaryši měnící pobyt. Také poštovní spojení umožnilo čilejší styk domácích hodinářů s cizími. V 16. století došlo k vynálezu hodinového pérového pohonu, prosazovaný kolem roku 1525 pražským hodinářem Jakubem Zechem.

Prosperita Olomouce v druhé polovině 16. století se projevila do hospodářského i uměleckého vývoje včetně hodinářského, a to odbytem přenosných hodin do interiérů radnice, klášterů, šlechtických paláců i měšťanských domů. Dobové renesanční nástěnné hodiny vyráběné i olomouckými hodináři, mezi které patřil po roku 1580 i Jonáš Gross, jsou ke spatření ve sbírce Vlastivědného muzea.

17. století

Od 17. století se soustřeďuje zájem hodinářských mistrů nejen na technické vybavení hodin, ale i na výtvarnou podobu. Po doznívající renesanci nastupuje do dějin umění tvarově bohatým uměleckým projevem s novými dekorativními prvky baroko. Vznikají skvosty hodinářského umění, na kterém se podílí zlatníci, řezbáři, skláři. Ke zkrášlení hodin přispívají i truhláři, malíři a sochaři, doplňující dílo malbami i figurální plastikou.

Hodinářství bylo výrazně ovlivněno další novinkou v pohonu hodinové stroje. Zasloužil se o ní Galileův objev kyvadla, v hodinářství uplatňovaný po roce 1657. V časoměřictví znamenal vynález zvýšení přesnosti při měření času. Nejstarší dochované olomoucké malé hodiny jsou od olomouckého hodináře Petra Kemlera z Freistadtu. Hodinářský mistr v městě působil v letech 1623–1641 a jím zhotovené stolní hodiny ve tvaru monstrance jsou nyní součástí soukromé sbírky sběratele v Benningenu ve Švýcarsku.

Je to jediný doklad vynikající úrovně olomouckých hodinářů, mezi které v této době patřili i Adam Regensporger z Halbrunu, Hanuš Schlewitz, Karel Camuller z Opavy, Jan Maraseckha a jiní.

18. a 19. století

V 18. století v období baroka, rokoka i klasicismu patřili mezi hodináře malých hodin v Olomouci mistři Maxmilián Josef Niedermayer ze Salcburgu, Jan de Luca z Ennenbergu, Jan Hieff z Rottersausenu, Jan Popp z Aiche, Josef Wiehinger z Bayeru a další. Podrobnosti k jejich dílům se bohužel nezachovaly. Svými díly jsou zastoupeni ve sbírkách muzea pouze hodináři František Xaver Bayer (třemi exponáty), Sebestián Ebner a Martin Vogt (jedním exponátem). Jimi zhotovené stolní hodiny jsou z doby kolem roku 1750.

I v 19. století byli v Olomouci výborní hodináři. Z jejich tvorby se v Olomouci zachovala pouze dvě skvostná díla hodináře Josepha Raddy. Koncem 19. století rukodělná výroba olomouckých hodinářů zanikla. Klasická řemeslná výroba hodin byla nahrazena tovární sériovou výrobou hodinářských firem.

Olomoucký orloj

Olomoucký orloj a jeho monumentální astronomické hodiny vznikly podle pověsti na počátku 15. století. Podle písemných pramenů se jeho vznik zařazuje na přelom 15. a 16. století. Orloj byl v průbehu pěti století svého trvání několikrát obnovován. Generace umělců a řemeslníků vždy při obnovách navazovala na původní umělecký odkaz, jak prokazuje vývoj do roku 1945. Výtvarné řešení orloje po roce 1945 na předchozí tradici již nenavazuje. Použití techniky skleněné mozaiky pro obložení stěn a výtvarné použití prvků socialistického realismu narušilo historickou tradici orloje.

Podle dodržování podmínek k názornému mechanickému předvádění hvězdné oblohy a pohybů nebeských těles lze vývoj orloje rozdělit do tří etap: První etapa: Od vzniku orloje na přelomu 15. a 16. století do jeho obnovy v letech 1570– 1575. Astronomické uspořádání na orloji v tomto období bohužel není zatím známé. Druhá etapa: Od roku 1575 do roku 1898, kdy je na orloj zabudován nový astronomický číselník. Z něj se zachovalo Fabriciovo planetárium, astroláb ve stereografické projekci nebeské sféry z jižního pólu. Do tohoto období spadají i náročné umělecké opravy prováděné v letech 1661–1662 a 1810–1811 i umělecká obnova v roce 1746.

Třetí etapa: Od roku 1898 do současnosti, kdy byl v rámci úplné přestavby orloj opatřen astronomickým číselníkem s heliocentrickým planetáriem a šesti obíhajícími planetami sluneční soustavy. V této etapě byla v roce 1926 provedena přemalba vnější plochy orloje a v letech 1947–1955 byl změněn celkový vnější vzhled orloje bez zásahu do řídící činnosti astronomického číselníku.

Vznik Olomouckého orloje podle pověsti

Otázka vzniku orloje nebude asi nikdy objasněna. Stará olomoucká pověst popisuje jeho vznik mezi léty 1419–1422. Podle pověsti je tvůrcem orloje hodinářský mistr Antonín Pohl. Ten přijal nabídku městské rady na zhotovení velkých, bohatě zdobených hodin. Ani po roce přemýšlení se mu nedařilo podobu hodin vymyslet. Městské radě již docházela trpělivost a pobízela jej, aby svou práci zahájil. Příští noc po naléhání městské rady měl podivný sen.

Zjevil se mu anděl, který ho dovedl k výklenku s hotovým dílem. Hodinář žasl nad množstvím koleček, kyvadel i dalších součástí. Spatřil velké terče s planetářem a kalendářem, obklopené menšími ciferníky. Uprostřed jednoho terče zářilo Slunce, z jehož středu vycházely ručičky, na jejichž konci se otáčely hvězdy. Mezi rafijemi byla na konci i ručička zakončená tmavou koulí, znázorňující Zemi a kolem obíhající Měsíc. Spatřil i skupinu šestnácti andílků s kladívky v rukou, rozeznívajícími zvonkohru.

Ale také skupinu pohybujících se figurek, znázorňující mimo jiné Adama a Evu, útěk svaté rodiny z Betléma, boj svatého Jiří s drakem i kokrhajícího kohouta s mávajícími křídly. Sen přetvořil na hotové dílo vzbuzující mezi přihlížejícími nadšení. Věhlas díla se rozšířil do ciziny. Jeho obdivovatelem se stal i rektor vídeňské university Tomáš Ebendorfer z Haselbachu. Ten po spatření díla vyslovil přání, aby hodinář podobné dílo postavil i ve Vídni. Tím vzbudil nelibost městské rady. Po marném přemlouvání a zastrašování hodinář od nabídky neustoupil. Městská rada proto nařídila jeho oslepení.

Po mnoha letech, když cítil, že jsou jeho dny na zemi sečteny, nechal se slepý hodinář pod záminkou opravy orloje, za doprovodu purkmistra dovést k hodinovému stroji a zásahem do zařízení orloj pokazil. Z rozpadajícího stroje se uvolnilo těžké závaží. Pádem rozdrtilo purkmistrovu hlavu. V mdlobách odvedený hodinář ještě téže noci skonal.

Další záznamy

Pověst není původní. Podobné pověsti se váží i k jiným orlojům, např. Pražskému či Benátskému. Má tedy pověst historické opadstatnění? Pro orloj popsaný v pověsti není v 15. století jediný písemný záznam. Výjimečné hodinářské zařízení by jen stěží uniklo zápisům městských knih vedených v letech 1343 – 1420. Nebo v městské knize svědomitě vedené od roku 1424 vzdělaným písařem Václavem z Jihlavy.

Počátek 15. století byl již zmítán náboženskými nepokoji. Pro hlásání husitských myšlenek byli v Olomouci upáleni nejmenovaný student pražské university a jeho společník. Po upálení Mistra Jana Husa náboženské rozpory propukly naplno. Nejistota se promítla i do zpřetrhání obchodních vazeb. To pro Olomouc znamenalo hospodářský úpadek, snížení příjmů a navíc město bylo nuceno připravit se na obranu možného vojenského vpádu na Moravu. V této době měla městská rada rozhodně jiné starosti než budovat složité hodinářské dílo, tedy orloj.

Historické doklady

V době vzniku pověsti je v Olomouci uváděna přítomnost pražského astronoma a spoluúčastníka vzniku pražského orloje Jana Šindela, který se mohl na smyšlené stavbě orloje podílet. To je ale pouze historicky nedoložená domněnka. Kolem roku 1400 byla část radnice, v níž je umístěn dnešní orloj, zvýšena výstavbou prvního poschodí. Dnešní výklenek vysoký 15 metrů, kde je umístěn dnešní orloj, byl vybudován až při pozdně gotické přestavbě po roce 1474.

To však není důvod ke zpochybnění pověsti. Pozoruhodná je i možná záměna postavy tvůrce orloje Antonína Pohla za Hanse Pohla, který opravoval orloj v letech 1570–1575. Popis heliocentrického uspořádání planet, obíhajících kolem Slunce a figurální výzdoba, je zcela jistě z pozdější doby. Jedinou historicky doloženou postavou v pověsti je vídeňský profesor teologie Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, jenž v době domnělého vzniku orloje žil. A od roku 1423 byl také byl rektorem Vídeňské univerzity. Z úvah tedy vyplývá, že orloj nevznikl ve dvacátých letech 15. století, ale jeho vznik spadá až na přelom 15. a 16. století.

Zdroje:

ČERMÁK, M. Olomoucký orloj.

DRTINA, T. Olomoucká řemesla a obchod.