Japonský ostrov, bývalý uhelný důl a spleť betonových staveb si vysloužil přízvisko, s nímž někteří „lovci měst duchů“ nechtějí souhlasit. Ostrov Hashima (nebo též Gunkanjima) v každém případě představuje pro mnohé symbol ryzí hrůzy.

Patří mu také titul „plovoucí bitevní ostrov“, protože z dálky připomíná válečnou loď. Hashima je nyní jedním z 505 neobydlených ostrovů ve Východočínském moři, ležící asi 15 kilometrů od města Nagasaki a spadajícím tudíž pod stejnojmennou prefekturu.

Přeskočme sice zajímavou, nicméně sáhodlouhou historii těžby uhlí v Japonsku a zastavme se na sklonku 80. let 19. století, kdy těžební magnát, firma Mitsubishi Coroiration, od konkurence, rodiny Fukahori, ostrov o rozloze 6,3 hektaru za 100 000 jenů (což by na počátku 21. století představovalo téměř 4 miliony dolarů) odkoupila, proběhly úspěšné zkoušky a od roku 1887 tu začala pravidelná těžba uhlí z mořského dna. Protože by bylo nerentabilní stále na ostrov dovážet pracovníky, souběžně se pracovalo na budování ubytovacích prostor.

Stále výš

S rostoucí těžbou se nutně zvyšoval i počet zaměstnanců, jenže ostrov nebyl nafukovací, proto se musely volit nové stavební technologie. Japonsko tu vůbec poprvé použilo beton jako materiál pro stavbu budov. Šestipatrové bloky navržené tak, aby konstrukce mohla úspěšně čelit častým tajfunům, sužujícím tuto oblast, byly sestaveny do čtvercových bytových segmentů.

Interiéry byly dokonale „japonské“ – každá jednotka měla hlavní pokoj o rozloze 9,9 m² osazený jediným oknem a maličkou předsíň. Jejich vzhled působil víc jako cela nebo mnišský příbytek než místo k životu, navíc veškeré sociální zařízení (kuchyně, WC, koupelna) bylo pro celé patro společné. O dva roky později pak vyrostl ještě větší komplex ve tvaru písmene E uprostřed ostrova, s devíti patry vůbec největší v Japonsku.

Jak postupně rostly počty horníků, ostrov zvolna zaplňovaly další betonové krabice, těch nakonec vyrostly na Hashimě navzdory její omezené kapacitě tři desítky. A zůstávaly i nadále výjimečnými, protože až do konce druhé světové války se v celém Japonsku podobné ubytovací prostory nestavěly.

Bez lítosti i na Hashimě

Důl se za dosud nejstrašnějšího světového konfliktu změnil na tábor nucených prací pro zajaté Korejce a Číňany. Mladí Japonci byli odveleni k bojům do Tichomoří a vláda tímto rozhodnutím hodlala zaplnit úbytek pracovních sil. Na Hashimě v té době padaly těžební rekordy: například v roce 1941 se odtud odvezlo 410 000 tun! Pro srovnání, v onom roce 1907 to bylo jen 150 000 tun a technologie se příliš nezměnila.

Lidský život zde měl pramalou hodnotu, dle dochovaných svědectví mnoho vězněných cizinců zemřelo velmi krutým způsobem: více než 1300 zajatců přišlo o život počínaje pracovními úrazy přes nemoci spojené s podvýživou a naprostým vyčerpáním až k sebevražedným pokusům uniknout ze zajateckého pekla skokem do moře  doplavat k pevnině. Právě tyto skony později zavdaly podnět k propojení s různými paranormálními jevy, jejichž původ byl přisuzován nelidskému zacházení a týrání vězňů.

V letech 1944-1945, tedy na samém sklonku války, zde působilo 800 novodobých otroků. Korejský vězeň Suh Jung-Woo přeživší peklo Hashimy v roce 1983 popsal: „Ostrov obklopovaly vysoké betonové zdi, kolem nic než oceán. Všude velké devítipatrové budovy. My, Korejci, jsme byli na samém kraji ostrova. V jedné místnosti nás bylo sedm i osm, každý měl pro sebe sotva pár metrů prostoru. Budovy z vyztuženého betonu byly zvenčí ohozeny maltou, uvnitř se drolily zdi a bylo tam plno špíny. Nosili jsme šaty podobné rýžovým pytlům a hned o příjezdu jsme začali pracovat. Byli jsme pořád pod dohledem japonských stráží, hodně z nich mělo na opasku meče. Důl byl hluboko pod úrovní moře, dolů jezdila úzkou šachtou zdviž. Těžební místa byla tak malá, že jsme tam mohli rubat jen skrčení. Hrozil nám plyn, bortící se stropy a stěny, neexistovala žádná bezpečnostní opatření, takže jsem byl přesvědčen, že to nemohu přežít.“

Jako sardinky, ovšem ve „zlatě“

Druhá světová válka sice skončila, ale vzápětí se rozhořel konflikt v Koreji a uhlí se v žebříčku strategických surovin dostalo na nejvyšší příčky. Pro Hashimu to představovalo další příliv horníků, takže se v roce 1959 na ostrově tísnilo 5259 lidí, což představovalo neuvěřitelnou hustotu 835 obyvatel na jeden hektar. Tento údaj ale bral v úvahu celý ostrov, tedy rovněž jeho nepřístupné a nezastavěné části. Pokud bychom počítali pouze obytnou plochu, zabírající 60 % rozlohy Hashimy, vyjde nám 1391 osob na hektar – je to bezesporu nejvyšší známá hustota obyvatelstva na světě. Jen pro srovnání: v té době nejlidnatější místo, shodou okolností rovněž v Japonsku, bylo tokijské předměstí Warabi s průměrem 141 osob/hektar.

Zajištění potřeb horníků bylo na velice slušné úrovni. Měli k dispozici nemocnici, základní a střední školu, dětské hřiště, tělocvičnu, kino, bary, restaurace, kadeřnictví, 25 prodejen s různým sortimentem, věřící si mohli vybrat mezi svatyní šintoismu nebo buddhistickým chrámem a nechyběl ani nevěstinec. Naopak na ostrově byste marně hledali jediné motorové vozidlo. Jak s humorem poznamenal jeden dělník, Hashima se dala přejít z jednoho konce na druhý za dobu kratší než bylo třeba k vykouření cigarety (ostrov na délku měřil 400 metrů, na šířku pak 140 m). Také se tvrdilo, že zcela zbytečné tu jsou deštníky, labyrinty chodeb a přístřešky budov poskytovaly umožňovaly přesuny ostrovem aniž bylo nutné vyjít pod otevřené nebe.

Vše bylo důsledně z betonu, jen nejvyšší šéf těžebního úseku měl jedinou dřevěnou rezidenci na celém ostrově, symbolicky stála na nejvyšším bodě přírodní skály. Na ostrov vedla linka Nomo Shosen z přístavu v Nagasaki přes Ioujima Island a Takashima Island. Ještě čtyři roky před uzavřením ostrova vyplouvalo na Hashimu 12 zpátečních lodních linek denně. I s mezizastávkami zabrala jedna cesta na Hashimu kolem 50 minut. Zájemci nechyběli, protože jistota zaměstnání a slušné výdělky vyvažovaly stísněný život, vždyť horníci nemuseli platit za ubytování, zdarma byla poskytována elektřina a voda. Jedinou povinností byla účast na pravidelně se střídající údržbě a úklidu společných prostor.

Soumrak hashimského dolu

Ve druhé polovině 60. let začalo Japonsko preferovat těžbu ropy a uhelné doly po celé zemi houfně zanikaly. Společnost Mitsubishi už od konce 60. let zařizovala pro své pracovníky rekvalifikaci a převáděla je na jiná odvětví, nejčastěji právě do ropného průmyslu. Nakonec zástupci vedení podniku svolali 15. ledna 1974 zbylé pracovníky do tělocvičny a oficiálně jim oznámili uzavření hashimského dolu.

Pak plynul proud lidí na pevninu stále častěji, protože Mitsubishi zaručovala náhradní pracovní příležitosti jen těm, co se rozhodli nejrychleji. Podle japonských novin vstoupil úplně poslední obyvatel Gunkanjimy v lehkém mrholení s deštníkem nad hlavou na loď mířící do Nagasaki 20. dubna 1974. Za ním zůstalo pusto a prázdno.

Ostrov si celý neprojdete

Společnost Mitsubishi vlastnila objekt až do roku 2002, poté byl bezplatně převeden pod správu města Takashima. O tři roky později se stal součástí Nagasaki, takže i jurisdikce přešla do jeho rukou. Díky tomu mohl být realizován záměr otevřít omezené části Gunkanjimy pro veřejnost, zároveň však bylo oznámeno, že se v žádném případě neuvažuje o znovuzprovoznění budov. Jejich zchátralost dostoupila do takového stadia, že by se jednalo o neúměrně vysoké sumy.

Po návštěvě novinářů se začalo zvažovat využití Hashimy jako turistické atrakce. Měl být zbudován systém tří vyhlídkových stezek, neboť vstup do nestabilních a zdevastovaných budov byl přísně zakázán. Jenže o dva roky později úřady oznámily, že se nepodaří dodržet původní termín duben 2008. Vysoké náklady, nestálé počasí a další potíže nakonec vedly k omezení původních plánů.

Pro turisty se část ostrova otevřela 22. dubna 2009. Ovšem návštěvníci se musí držet přesně vymezených tras, neboť skála postupně zvětrává a na mnoha místech ji pohromadě drží fixační kovové sítě. Je také přísně zakázáno z ostrova cokoli odnášet. Přes všechna bezpečnostní opatření musí každý, kdo vstoupí na povrch Hashimy, podepsat vládní revers, že v případě jakékoli újmy na zdraví nebude vymáhat náhradu škody či podávat jakékoli žaloby. Navíc podle jistých zdrojů ostrov chrání duchové zemřelých zajatců – podle legendy kdokoli na ostrov vstoupí, zakrátko zemře nebo bude proklet.

Bond tu vůbec nebyl

Na ostrov se dostalo i mnoho dobrodruhů toužících nejen po efektních „selfíčkách“. Samozřejmě ne všechny vpády skončily dobře, ale úřady tyto informace nezveřejňují, nicméně činnost „vetřelců“ se stala náplní mnoha diskusi o historii, aktuálním stavu a časté přítomnosti vlezlých, takzvaných „městských průzkumníků“, snažících se na daném místě neoprávněně pořídit snímky či získat nějaký artefakt.

Pak zde bylo velké množství vědeckých expedicí. History Channel Life After People se v epizodě The Bodies Left Behind zaměřili na destrukci betonových budov pětatřicet let po jejich opuštění. Google pro Street View poslal na ostrov miniaturní vrtulník a ten pronikl i do zdevastovaných budov.

Kromě dalšího množství dokumentů si diváci mohli prohlédnout Hashimu v hororu The Hashima Project (2013). Snímek líčí osudy pětice studentů, zkoumajících na ostrově paranormální jevy, jejichž činnost se záhy vymkne plánům. Daleko víc filmových příznivců si vybaví „bondovku“ Skyfall, natočenou o rok dříve. Ostrov měl být základnou hlavního záporného hrdiny Raoula Silvy alias Tiaga Rodrigueze (Javier Bardem). Štáb se však spokojil pouze se záběry exteriérů ostrova směrem od moře a prací dronů. Přímo ve zdech Hashimy se žádné scény nenatáčely. Pořízený materiál putoval poté do studií Pinewood (Velká Británie), kde do něj byly technologií CGI vklíčovány hrané sekvence.

Japonci se pokusili umístit Hashimu do programu světového dědictví UNESCO, ale jejich podnět podaný v roce 2006 narazil na odpor Korejců z důvodu nechvalného válečného intermezza. Ačkoliv se chvílemi zdálo, že se obě strany dohodnou a Hashima uspěje, nakonec dlouhodobé názorové střety trvaly až do roku 2018, kdy jednání pozastavil celosvětový problém zvaný COVID. V každém případě představuje ostrov jednu z výjimečných ukázek lidských snah využít bezezbytku přírodní zdroje. A zcela na závěr – onen titul „nejděsivějšího místa na naší planetě“ pochází od dokumentaristů stanice CNN.

Zdroje: CNN, The National Geographic, web ImdB, Nagasaki prefecture, kniha 20 měst duchů