Duchové silnice č. 20 aneb Zavražděné ženy, které si šly zaběhat. Ročně přibývá několik případů

V uplynulých letech proběhlo několik studií, které se zaměřovaly na mladé ženy chodící pravidelně běhat. Například studie z roku 2024, vytvořená na manchesterské univerzitě, zaznamenala, že dvě třetiny žen zažily při běhání nějakou formu obtěžování.

Většinou ženy předpokládají, že se jim při běhu nemůže nic stát. Mají za to, že svoji trasu dobře znají a že je zcela bezpečná. Nebo naopak trasu neznají vůbec a chtějí si ji vyzkoušet. V obou případech se může stát, že se dostanou do situace, kdy jim na opuštěné cestě nikdo nestihne pomoct.

Teď nemluvíme o vyvrtnutém kotníku nebo jiném nepříjemném úrazu, který mohou běžkyně při sportu utrpět. Opuštěné lesní stezky nebo parky mohou být skvělým útočištěm pro delikventy různého ražení. Například v minulém roce došlo k násilným úmrtím 4 mladých žen které si šly zaběhat. Dva případy se staly v USA, jeden pak v Austrálii a ve Švýcarsku.

Pachatelé často jednají náhodně

V dost častých případech je útok na ženy neplánovaný. Útočník zločin předem nepřipravuje, ale jakmile si uvědomí, že je v jeho dosahu snadno dostupná oběť a v širokém okolí není nikdo, kdo by jí pomohl, rozhodne se zločin spáchat. Tak tomu bylo i v případě dvaadvacetileté studentky Laken Rileyové, která si šla kolem deváté ráno zaběhat do zalesněného parku, když narazila na procházejícího se mladíka. Jednalo se o přistěhovalce, který byl v zemi nelegálně. Nečekaně na ni zaútočil, pokusil se ji znásilnit, a když se mu to nepodařilo, zabil ji. Krátce nato byl dopaden a odsouzen, ale škoda už byla napáchána, čas se nedal vrátit.

Se stejným výsledkem skončil i útok muže původem ze Slovenska, který v roce 2022 ubodal mladou učitelku v Irsku v oblasti Tullamore. Jozef Puška měl doma manželku a pět dětí, v Irsku žil ze sociálních dávek. V době incidentu jel na kole podél vodního kanálu, když mu cestu zkřížila pohledná Ashling Murphyová. Puška seskočil z kola a rozhodl se na ženu zaútočit. Strhnul ji do koryta kanálu a pokusil se ji znásilnit. Jelikož se mu bránila, zasadil ji několik bodných ran nožem do krku. Násilníka vyrušily dvě náhodné svědkyně, které na něj nejprve pokřikovaly a pak rychle běžely pro pomoc. Ačkoliv se o chvíli později dostavila policie, těžce zraněné ženě už nebylo pomoci.

Některé oběti zmizí beze stopy

K napadení či zmizení může dojít ale i na ulici přímo za bílého dne. Tak se například v roce 2002 ztratila Rachel Cookeová, která si šla jednoho rána jako obvykle zaběhat. Vydala na svou obvyklou trasu, kolem bloku, kde žila. Potkala několik sousedů, jeden z nich ji viděl, když už se nacházela asi dvě stě metrů od svého domu. Pak se po ní slehla zem. Mladá dívka se ze své trasy domů už nikdy nevrátila. Vyšetřovatelé vyslechli spousty svědků, ale nenašli žádnou stopu a museli případ pozastavit.

V roce 2006 došlo k zajímavému posunu. Ozval se jistý člověk, který už si odpykával jiný trest za vraždu. Jmenoval se Michael Moore a v době Rachelina zmizení žil v sousedním městě. Moore se dobrovolně přiznal, že chtěl dívku okrást. Podle výpovědi ji zabil kladivem a její tělo pak hodil do nedaleké hráze. Udané místo vyšetřovatelům dokonce sám ukázal, ale potápěči nic nenašli. I tak si Moore na svém tvrzení trval. Během soudního přelíčení, kdy se měl oficiálně přiznat k vraždě, si vše najednou rozmyslel a tvrdil, že je nevinen.

Zdálo se tedy, že si všechno vymyslel, aby se na chvíli stal středem pozornosti. Ačkoliv zůstal jedním z hlavních podezřelých, nebyl za tento čin odsouzen, protože tělo mladé dívky se doposud nenašlo a mnoho otázek tak zůstává nezodpovězených.

Duchové silnice č. 20

První případy na seznamu zavražděných žen, které se samotné procházely nebo si šly zaběhat, se pojí s místem oregonské silnice číslo 20. Podél její trasy došlo mezi lety 1970 – 1990 ke čtyřem vraždám a jednomu znásilnění. Jak se později ukázalo, všechny oběti měl na svědomí jediný pachatel. K vraždám ale vůbec nemuselo dojít, kdyby policie na podezřelého lépe dohlížela.

Marlene Gabrielsenová byla první obětí John Ackroyda a zároveň jedinou, která přežila jeho vražedné běsnění. Jednoho dne stopovala na zmíněné silnici a měla tu smůlu, že narazila právě na Ackroyda. Sama nebyla v nejlepším stavu. Pohádala se se svým manželem a v krvi měla jistou dávku alkoholu. Chvíli po tom, co nastoupila do auta, usnula. Nemohla si tedy ani všimnout, že řidič sjel z plánované trasy, aby ji odvezl na odlehlé místo. Tam ji přiložil nůž na krk a znásilnil ji. Jen díky své duchapřítomnosti si nejspíš zachránila život. Jednala klidně, nebránila se a nakonec ještě útočníka poprosila, aby ji odvezl domů k jejímu nedávno narozenému dítěti. To nakonec k její úlevě udělal.

Ačkoliv incident hned po tom oznámila na policii, nakonec jí nikdo nevěřil. Ackroyd prohlásil, že byla opilá a sama se mu nabízela. I fakt, že ji pak odvezl domů, hrál v jeho prospěch. Pachatel bez problému prošel i detektorem lži, takže Marlene z celého příběhu vyšla jako ta méně důvěryhodná a násilník potrestán nebyl.

O rok později na vánoce do místního kempu přijela Kaye Turnerová se svým manželem a přáteli. Na štědrý den ráno si šla zaběhat podél silnice č. 20. Byla to její oblíbená aktivita a nevynechala ji ani to ráno, ačkoliv by byla radši, kdyby se k ní přidal některý z jejích přátel. To, že nakonec podnikla cestu sama, se jí stalo osudným. Beze stopy zmizela a policie nenašla žádné vodítko.

Uplynul další rok, než její tělo někdo našel. A kdo to byl? No přece nikdo jiný než John Ackroyd, který ohlásil nález v nedalekém obchodě. Proč to udělal, když se později ukázalo, že vrahem byl on sám? Kdo ví? Možná to pro něj byla adrenalinová zábava. Opět se tu ale projevila laxnost policejních vyšetřovatelů. Ačkoliv byl Ackroyd už v předešlém případě vyslýchán v souvislosti se znásilněním, nenapadlo je na se na něho blíže zaměřit. Na místě činu se nenašly žádné stopy, které by zůstaly přímo po pachateli, a tak se případ odložil.

Po této události uběhlo dlouhých deset let. Ackroyd se mezitím oženil se ženou, která měla dvě děti. Jedním z nich byla třináctiletá Rachanda. Ta si od svého nevlastního otce zkusila hodně. Mnohokrát ji bezdůvodně zbil a ona z něj měla čím dál větší strach. Její kamarádky měly podezření, že ji nevlastní otec dokonce zneužíval. Jednoho dne pak dívka zmizela. John Ackroyd byl podle všeho poslední, kdo ji viděl naživu. Policii ovšem navykládal, že ji jednu chvíli viděl sedět doma na gauči, pak na několik hodin odjel do lesa, a když se vrátil, byla už pryč. Opět žádná další stopa a nic, co by mohlo vyšetřovatele navést k pachateli.

Policisté ale byli tentokrát přesvědčeni, že Ackroyd je vrah. Detektivové, kteří měli podezřelého na starost, jej mnohokrát podrobili několikahodinovému výslechu. Chtěli ho zlomit, ale on se nepřestával tvářit zcela klidně, když opakoval svou verzi příběhu. Žádné výčitky svědomí nebo strach z odhalení. Byl si jistý, že proti němu neexistují důkazy a tak se neměl čeho bát.

Po tom, co Rachanda zmizela, se Ackroyd s manželkou rozešel a odstěhoval se zpět ke své matce. Po celá léta pracoval jako údržbář silnice č. 20 a ještě pořád neměl toho řádění dost. Jednou jel domů ve svém autě a po cestě uviděl dvě mladé dívky. Zastavil a nabídl jim, že je sveze. Obě s radostí souhlasily.

Melissa Sandersová (17) a Sheila Swansonová (19) neměly ani ponětí, že Ackroyd je postrachem mladých žen. Nevěděly, že je v centru pozornosti místní policie kvůli podezření ze znásilnění, kruté vraždy a zmizení nevlastní dcery. Samy žily vcelku neuspořádaným a divokým životem a do společnosti nespolehlivých mužů se dostávaly často. Pár dní trvalo, než rodiny obou dívek ohlásily jejich zmizení. Jejich těla nakonec byla nalezena nepohřbená v lese nedaleko silnice č. 20.

Kolem Johna Ackroyda se konečně začala utahovat smyčka. V tu samou dobu, kdy dívky zmizely, ho kolegové z práce viděli pozdě večer s rukama od krve. Snažil se je přesvědčit, že autem srazil jelena a musel ho odtáhnout ze silnice. Trochu podivná historka, která se později docela hodila vyšetřovatelům. Postupně si začali dávat všechny dílky dohromady, vyslýchali všechny lidi, kteří Ackroyda znali a dozvídali se spousty informací na jejichž základě mohli podezřelého konečně zatknout a vsadit za mříže. Kromě zmíněných obětí se kolem silnice č. 20 našlo ještě několik dalších lidských těl a ačkoliv se Ackroyd nikdy k žádné vraždě nepřiznal, detektivové tušili, jak to bylo.

Možná se v něm po čase hnulo svědomí, nebo měl strach z toho, co by ještě mohl napáchat, nakonec se rozhodl, že nebude žádat o odvolání ani o podmínečné propuštění. Ve vězení zůstal do konce svého života v roce 2016, kdy zemřel na selhání srdce. Zanechal za sebou několik duchů, které jen stěží najdou pokoje. I v dnešní době se potýkáme s případy podobající se těm, ke kterým došlo v okolí silnice č. 20. Každoročně dojde minimálně k jednomu (většinou je to ale více) násilnému úmrtí člověka, který si jde zaběhat a ve většině z těchto případů jsou oběťmi mladé ženy. A to nemluvíme o počtu zmizelých a pohřešovaných, po kterých se dodnes pátrá. Pokud si tedy plánujete jít po ránu zaběhat, vezměte si s sebou pro jistotu třeba pepřový sprej.

Zdroje: List of people killed while running, Murder of Laken Riley, Murder of Ashling Murphy, projects.oregonlive