Mistrovství světa ve fotbale by mělo být svátkem všech fotbalových příznivců po celém světě. Bohužel ani vrcholný podnik není prost skandálů a podivných událostí, z nichž některé přetrvávají dodnes.

Psal se rok 1954 a Evropa, stále ještě dostatečně nezhojená z válečných šrámů, byla na řadě v pořádání fotbalového mistrovství. Z toho důvodu bylo logicky zvoleno za pořadatele Švýcarsko, jelikož neutrální země byla v té době ideálním řešením.

Navíc technologie postoupily kupředu a ze šampionátu poprvé v historii měly být pořizovány živé přenosy. Pravda, těch televizorů v domácnostech ještě tolik nebylo, ale novinka byla rázem středem pozornosti.

ZLATÉ MUŽSTVO
O favoritovi bylo v podstatě jasno. Maďarský tým vedený trenérem Gusztávem Sebésem, opírající se o hvězdy jako Ferenc Puskás, Sádor Kocsis, Zoltán Czibor, Jószef Bozsik či brankář Gyula Grosics dominoval celé Evropě. Rok před šampionátem dokonce pokořil kolébku kopané Anglii v jejím svatostánku Wembley ostudným poměrem 6:3!

Zlatý tým, nebo též Mocní Maďaři, vyhrál v řadě 28 zápasů (včetně neoficiálního utkání s NDR) a málokdo pochyboval, že ve Švýcarsku zaváhají. Navíc se nemuseli rozptylovat kvalifikací, protože Polsko objektivně zhodnotilo své možnosti a odstoupilo.

Nově ustanovená Německá spolková republika (NSR) byla výsledkem dělení Německa. FIFA ho jako celek ze svých řad vyloučila a až na sklonku roku 1950 přijala do svých řad vedle reprezentace NSR také Sársko a NDR. Západní Němci sice museli kvalifikaci odehrát a právě se Sárskem, ale tento soupeř stejně jako Norsko nedosahoval patřičné úrovně. V čele týmu však stál ostřílený stratég a „starý lišák“ Sepp Herberger, jeho rozhodnutí mnohdy představovala onoho neviditelného dvanáctého hráče.

DĚJSTVÍ PRVNÍ
Šampionát měl velmi krkolomný začátek. Čtyři skupiny a v nich čtyři týmy měly vždy dvě mužstva nasazená. Ta sehrála zápas s vylosovaným nenasazeným a v druhém zápase se nasazení utkali navzájem. Pokud by došlo k bodové shodě, hrál se rozhodující zápas.

Němci se ocitli ve skupině s Maďary jako nasazení. Oba týmy také bez potíží porazily své soupeře. NSR si poradilo s Tureckem (4:1), Maďaři rozprášili Jižní Koreu (9:0). Vzájemný zápas byl vlastně pro pozdější dění nesmírně důležitý. Herberger si spočítal, že Maďarům není třeba čelit a může je poněkud oklamat.

Do týmu tedy nanominoval sedm hráčů z lavičky, paradoxně tím ale „objevil“ kvality Helmuta Rahna. Když jeho svěřenci po poločase prohrávali 0:3, dal jim pokyn, aby se šetřili a v podstatě zápas „prodali“. Doslova tak obětoval náhradního brankáře Heinze Kwiatkowskiho, jemuž Maďaři nasypali do čeřenu osm branek.

Další zásadní událost nastala ještě v prvním poločase. Rovněž nový muž na hřišti, Werner Liebrich, brutálním zákrokem skosil Ference Puskáse a hvězdě Maďarů způsobil vlasovou zlomeninu levého kotníku. Zraněný hráč opustil hřiště na nosítkách a měl dva týdny na to, aby se pokusil dát dohromady. Jeho spoluhráči i v deseti, protože střídat se ještě nesmělo, dotáhli zápas k vítězství. Výsledek 8:3 pro Maďarsko komentoval italský svazový kapitán Victorio Pozzo: „Tyhle dva týmu se na šampionátu ještě potkají a nejsem si jist, že výsledek bude stejný!“

INTERMEZZO
Maďaři měli cestu přes čtvrtfinále a semifinále podstatně těžší: nejdřív zdolali Brazílii a museli s ní vybojovat ještě jeden souboj po utkání v šatně, kam si s nimi horkokrevní Jihoameričané přišli vyřizovat účty. Uruguay do té doby na MS neprohrála jediný zápas, s Maďarskem padla po úžasné fotbalové bitvě až po prodloužení. Němci měli opět lepší pozici. Utkání s Jugoslávií (2:0) hodně ovlivnil vlastní gól obránce Horvátha, po němž Jugoslávci ztratili koncentraci, Rakušany porazili Herbergerovi hoši lehce 6:1, protože zápas se vůbec nepovedl brankáři Zemanovi. Jenže rakouská jednička Schmied utrpěl v předchozím zápase s domácími Švýcary těžký úpal a nebyl k dispozici.

UMETENÁ CESTIČKA?
Maďaři odehráli zápas s Uruguayí v Lausanne a kvůli prodloužení zmeškali autobus, takže se do své základny dopravovali složitě soukromými auty a přišli o celou noc odpočinku. V předvečer finále se navíc v Solothurnu, kde Sebesův tým sídlil, konal na náměstí před hotelem až do časných ranních hodin vesnický jarmark, takže hráči toho příliš nenaspali. O všem informoval Herbergera, jenž s hráči dlel v městečku Spiez, vyslaný „agent“ Albert Sing, ubytovaný ve stejném hotelu jako Maďaři.

Před finále začalo v Bernu pršet a hrací plocha stadionu Wankdorf byla značně kluzká, což byl další bod ve prospěch Herbergera, jehož svěřenci se na mokrém terénu cítili mnohem lépe, protože Maďarům eliminoval jejich technickou dovednost. Navíc měli Němci revoluční kopačky se šroubovacími kolíky, takže mohli svou obuv přizpůsobit terénu. Na rozdíl od předchozího zápasu, hraného 20. června, nasadil Herberger do finále to nejlepší co měl. Z předchozího vzájemného zápasu vypadlo hned pět hráčů. Maďaři nastoupili ve stejné sestavě, do níž se vrátil stále ještě nedoléčený Puskás.

DĚJSTVÍ DRUHÉ
Mighty Magyars vedli už v osmé minutě 2:0, ale za deset minut už bylo srovnáno. Na celém šampionátu Sebesova jedenáctka prohrávala pouhých šest minut, což byl závěr finále. V 84. minutě vstřelil branku Helmut Rahn a rozhodl o nečekaném triumfu NSR. Bohužel si Maďaři mohli hned třikrát, a oprávněně, stěžovat na anglického sudího Williama Linga. Před druhou brankou Němců naskočil do brankáře Grosicse útočník Schäfer, šlo tedy o atak v malém pokutovém území, ale sudí nezapískal a Rahn skóroval do prázdné branky. V 87. minutě vstřelil Puskás vyrovnávací gól a Ling nejdřív ukázal na střed, ale pomezní Benjamin Griffiths avizoval ofsajd. Tehdejší technika neodhalila, zda byl či nikoli, ale třeba německý útočník Alfred Pfaff na lavičce byl přesvědčen, že o ofsajd v žádném případě nešlo. A konečně minutu nato pronikl do vápna Kocsis, jeho střelu brankář Toni Turek pouze vyrazil, ale dobíhajícího útočníka zezadu atakoval Liebrich a poslal ho na zem. Sudí zákrok jako faul neposoudil.

HOŘKÉ HROZNY
Němci jásali a tisk se rozplýval: „Konečně Německo opět něco znamená – aspoň ve fotbale“. Záhy se však začaly objevovat nepříjemné okolnosti. Do půl roku více než polovina hráčů německého týmu onemocněla žloutenkou a u křídelního útočníka Richarda Herrmanna měla nemoc tak těžký průběh, že po osmi letech v 39 letech zemřel na cirhózu jater. Brankář Toni Turek, jehož komentátor Herbert Zimmermann, emotivně popisující finále, označil za fotbalového boha, bezprostředně po finále ukončil svou kariéru.

Začalo se spekulovat, jak se mohlo stát, že německý tým po přestávce působil zcela svěžím dojmem a hráči neprojevovali známky únavy. Po nějaké době vyšlo najevo, že o přestávce dostali povzbuzující injekce, údajně mělo jít o vitamín C či glukózu. Když pak propukla žloutenková vlna, pokoušel se tisk shodit vinu politickým směrem, když psal, že mělo jít o nesterilní jehly zabavené sovětskému lékaři. Nikdo ovšem neřekl, kdy a kde k nim Němci přišli. Sovětský tým ve Švýcarsku nebyl, protože se kvůli smrti generalissima Stalina do kvalifikace vůbec nepřihlásil. A věřit tomu, že německý lékař Franz Loogen použije takové jehly nemohlo snad ani dítě mateřskou školou povinné.

JAKO WEHRMACHT
Určitě si vzpomenete na humorné scénky dr. Plzáka, jehož jediný recept v oblasti nevěry je zapírat! zapírat! a zase zapírat! Stejně se chovali i Němci. V roce 2003, v předvečer 50. výročí zisku prvního titulu na MS v kopané režisér Sönke Wortmann natočil film Das Wunder von Bern a o rok později se lékař Loogen nechal slyšet, že skutečně šlo pouze o injekce s vitamínem C. Tuto teorii potvrdil i věhlasný německý sportovní historik Guido Knopp pro stanici ZDF.

O šest let později ale Humboldtova univerzita v Berlíně tato tvrzení nejen zpochybnila, ale de facto vyvrátila. Její představitel Erik Eggers označil podobnou praktiku za nesmysl: „Vitamín C se injekčně neaplikuje, je to komplikované a zbytečné. Stejný efekt by mělo, kdyby snědli citrón nebo pomeranč.“ Kolegové z lipské univerzity vyslovil názor, že hráči, a nemuseli ani být informováni, dostali pro druhou půli dávku metamfetaminu. Stejnou praktiku užíval wehrmacht ve II. světové válce u vojáků jako stimulant, otupující únavu a bolest. Eggers pro tisk uvedl, že se pokoušeli získat co nejvíce podkladů, ale Německá fotbalová asociace jejich výzkum sabotovala a odmítala jim otevřít svůj archiv.

Celá záležitost má ale pouze morální aspekt a porušení norem fair-play. Antidopingové tažení v té době ještě neexistovalo, stejně jako soubor zakázaných jednotek. První testy byly nařízeny vrcholným orgánem FIFA až v roce 1966, takže první odhalený hříšník, Haiťan Ernest Jean-Joseph, byl usvědčen až na MS 1974 pořádaném v NSR.

Zdroj: Humboldtova Universita, Lipská Univerzita, Historie fotbalu