Přípravy na válečný konflikt aneb Příběh vzniku objektů v areálu československého opevnění v Šatově a okolí

Areál československého opevnění v Šatově se datuje již do poloviny třicátých let dvacátého století. Státy sousedící s tehdejší Československou republikou se postupně dostávají pod vládu totalitních režimů. Od roku 1926 je Polsko pod nadvládou vojenské diktatury Joszefa Piłsudského, v Německu v roce 1933 nastupuje k moci Adolf Hitler a v Rakousku téhož roku Engelbert Dollfuss vyhlašuje austrofašistickou nadvládu.

Mezinárodní situace – 30. léta 20. století

Zhoršující se mezinárodní bezpečnostní situace v Evropě i ve světě musela tedy zákonitě vést k tuzemské reakci. Tedy kompletní modernizaci tehdejší armády a budování rozsáhlé sítě opevnění na československých hranicích. Postavení Československé republiky v rámci obrany před vnějším nepřítelem nebylo zdaleka ideální. Strategicky nevýhodně položená země měla navzdory malé ploše území velkou délku hranic, které bylo potřeba chránit.

V roce 1935 měla republika nejdelší hranici s nepřátelským nacistickým Německem (jehož hranice se tzv. anšlusem Rakouska na jaře roku 1938 ještě o více než pět set kilometrů prodloužila). To ovšem nebylo zdaleka jedinou hrozbou, neboť za nepřátelské bylo považováno i Maďarsko a značně nejistá situace tehdy panovala i ve vztahu k Polsku. Jediná hranice, jež mohla být v té době nechráněna, byla cca dvě stovky dlouhá linie na pomezí československé Podkarpatské Rusi a spojeneckého Rumunska. Situace s nevýhodnou délkou hranic byla umocněna nedostatkem lidských zdrojů, tedy vojáků, kteří by hraniční linii chránili.

Potřeba obranyschopnosti

Obranyschopnost země měla být z výše uvedených důvodů posílena rozsáhlým plánem modernizace armády, budování opevnění a odpovídající infrastruktury. V roce 1933 se na post náčelníka hlavního štábu branné moci dostává Ludvík Krejčí, který vystřídal generála Jana Syrového. Ten byl převelen na post vrchního inspektořa československé armády.

V období působení armádního generála Krejčího (do této pozice byl povýšen roku 1934) probíhá rozsáhlá restrukturalizace velení armády a modernizace armády, která spočívala především ve zřízení letectva, tankového vojska a mechanizace a motorizace armády. V roce jeho nástupu do funkce byla prodloužena základní vojenská služba z osmnácti měsíců na celé dva roky. Dále byl výrazně navýšen rozpočet na armádu a v březnu roku 1935 byl on sám jmenován do funkce předsedy Rady pro opevňování.

Ředitelství opevňovacích prací

Ředitelství opevňovacích prací vzniká stejný den, tedy 20. března 1935, jako Rada pro opevňování. V čele tohoto řídícího výkonného orgánu stanul brigádní generál Karel Husárek. Ředitelství mělo za úkol realizaci organizaci výstavby opevnění Československé republiky. První program byl schválen v prosinci 1935 a počítal s výstavbou pouze těžkého opevnění v pěti etapách. Druhý program, tentokrát z června 1936, byl upraven tak, že se opět předpokládalo s výstavbou souvislé palebné přehrady převážně středních srubů doplněných o několik málo tvrzí.

V tomto plánu byly práce v oblasti Šatova zařazeny až do IV., tedy poslední, etapy výstavby opevnění. Tehdejší ministerský předseda Milan Hodža ovšem ještě před započetím plánů výstavby vydal pokyn k zahájení stavebních prací na všech úsecích, což v konečném důsledku vedlo k tzv. Husárkově konečnému programu. Ten byl předán ke schválení v listopadu 1937 a počítal se dvěma sledy lehkých kulometných pevnůstek a předsunutou linií těžkého opevnění, se čtyřmi etapami výstavby (až do roku 1951). A čtyřmi tzv. válčišti, tedy severním, západním, jižním a slovenským.

Další plány

Čo se týče jižního válčiště, ve kterém se nachází i obec Šatov, nebyla zde při schvalování návrhu plánována další výstavba těžkého nebo lehkého opevnění. V té době byla hranice považována za dostatečně zajištěnou dosud vystavěnými objekty. Vzhledem k událostem března 1938, kdy proběhlo připojení Rakouska k nacistickému Německu, byl vydán v dubnu téhož roku tzv. Dodatek k programu opevňovacích prací pro rok 1938. Ten plánoval vyztužení linie opevnění na jižní Moravě těžkými objekty. Ty měly být tedy zasazeny jako doplňkový prvek obrany do již vybudované linie lehkého opevnění.

Práce na opevnění mělo pod taktovkou Ženijní stavební velitelství XI. spadající přímo pod velitelství ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). Velení celého úseku měl na starost pplk. Žen. Bohumil Bláha. Šatov spadal konkřétně do podúseku 1./XI., ve kterém byl jmenován do funkce velitele stavebního dozoru mjr. žen. Vladimír Špalek.

I přes velmi vysoké tempo budování obranné linie však tato opatření přišla příliš pozdě. Celá proměna je zastavena událostmi září 1938 a následným odstoupením pohraničních oblastní expandujícímu Německu na základě tzv. Mnichovské dohody. Valná většina pohraničních objektů byla na základě Mnichovské dohody s nárokovaným územím odstoupena Německu, čímž končí největší stavební projekt v dějinách Československa.

Přesun zbrojního průmyslu

Na základě zmíněných událostí, které vedly ke změně bezpečnostní situace v meziválečné Evropě, se začalo uvažovat o přesunu československého zbrojního průmyslu do bezpečnějších oblastí země. Redislokace probíhala postupně pod taktovkou Ministerstva národní obrany. Od prelomu dvacátých a třicátých let a měla zajistit nepřetržitou výrobu i v případě vypuknutí válečného konfliktu. Rozmístění zbrojních závodů na území Československé republiky do poloviny dvacátých let bylo dáno již od dob Rakouska-Uherska.

V roce 1925 se začalo uvažovat o možném ohrožení bezpečnosti ze západu. Tedy nové továrny zbrojního průmyslu měly být umisťovány do středu Čech, na Moravu a na západní Slovensko. Právě tam, v poměrně bezpečné oblasti pováží, mělo vzniknout nové centrum československého zbrojního průmyslu.

Škodovy závody budovaly novou továrnu v Dubnici nad Váhom. Československá Zbrojovka zase v Povážské Bystřici. Zdejší továrny měly být zaměřeny především na protitankové a tankové zbraně. Ovšem do konce roku byl ale objem výroby v porovnání s mateřskými závody v Plzni zanedbatelný.

Hraničářské pluky

Od léta 1937 vznikaly tzv. hraničářské pluky, které byly určeny pro střežení nově vystavěných objektů těžkého opevnění. Tato složka armády, která je někdy označována jako elitní, byla složena z fyzicky zdatných výborných střelců (z pušek i kulometů) především československé národnosti. Ti procházeli náročným fyzickým i dovednostním výcvikem, kdy museli umět perfektně obsluhovat pevnostní zbraně nebo například 4 cm protitankový kanon vz. 36.

Jako první vznikl v srpnu 1937 v Hlučíně hraničářský pluk 4, ke kterému přibyly během roku 1938 další čtyři, tedy hr. pl. 6 Červená Voda, hr. pl. 17 Trutnov, hr. pl. 18 Nové Město a hř. pl. 19 Žamberk. K obraně území na hranicích jižní Moravy měl být určen Hřaničářský pluk 3. Velitelství. Ten narozdíl od hraničářských pluků v severní části země neměl být podřízen přímo ŘOP, ale 6. divizi generála Františka Tallavania.

Těžké opevnění v Šatově a okolí

Obranná linie čítající mnoho objektů opevnění prochází Šatovem od obce Hnanice dále na východ a objevují se v ní těžké, ale převážně lehké typy opevnění. Nejodolnějšími objekty těžkého opevnění byly tzv. dělostřelecké tvrze, kteřé se stavěly na místech se zvýšenou potřebou obranyschopnosti republiky. Šlo o několik staveb těžkého opevnění, které byly systematicky propojeny systémem podzemních chodeb. Dále zajišťovaly vše pro přežití osádky (zásoby munice, proviantu, materiálu ale i filtrovnu vzduchu, vlastní výrobnu el. energie, zásoby paliva a vlastní zdroj pitné vody atd.).

Jiným typem těžkého opevnění byly již zmíněné pěchotní sruby. Tyto zpravidla dvoupodlažní objekty (nadzemní a podzemní podlaží) se vyznačovaly typickými pancéřovými zvony a kulometnými kopulemi. Stejně jako dělostřelecké tvrze byly pěchotní sruby vybaveny pro potřeby nutnosti setrvání v bunkru. Srubů se vystavělo několik typů různících se odolností, velikostí, tvarem, dle umístění a úkolu osádky. Na jižní Moravě se vystavělo pouhých šest takových objektů z plánovaných dvaasedmdesáti, a to v hrubé betonáži.

Výstavby

Co se týče nadzemního podlaží, do něhož vedly dveře umístěné na úrovni terénu, nacházela se zde místnost velitele objektu, vstupy do pancéřových zvonů, do skladiště munice a do střelecké místnosti. Spodní patro pak bylo určené pro ubytování osádky, ale také pro filtrovnu, skladiště a strojovnu objektu. V podúseku 1./IX Šatov se měla uskutečnit výstavba celkových čtřnácti těžkých objektů všechny druhé třídy odolnosti. Tento projekt byl v roce 1938 zadán firmě Konstruktiva a.s.

Nezahrneme-li uvažovaný objekt MJ-S 1b Podmolí, jehož projekt nebyl dokončen, linie objektů měla začínat přibližně dva kilometry severozápadně od Hevlína pěchotním srubem MJ-S 1a Rokle. Ten byl ovšem do plánů vložen až dodatečně a nebyl firmě zadán. Dalším takovým měl být srub MJ-S 1 Kopeček, kteřý nebyl realizován, ovšem stopy po přípravách výstavby jsou v místě dodnes čitelné. Neboť práce, které byly dokončeny ze čtyř pětin, zahrnovaly vylámání výkopu ve skále.

Další sruby

Nedaleko muzejního areálu se nachází další dva pěchotní sruby. Západně MJ – S 2 „Úvoz“, který byl vystavěn v hrubé betonáži jako první objekt těžkého opevnění na území jižní Moravy (na začátku srpna 1938). Dle plánů měl být shodně vyzbrojen jako sousední Zahrada. V době výstavby byl doplněn o dva nápisy na stěnách, tedy „NEZAHYNEM – BYLI JSME A BUDEM!“ na čelní zdi a heslo „PRAVDA ZVÍTĚZÍ“ nad vstupem do objektu.

Zajímavostí je, že tyto dva nápisy byly přemalovány na osobní příkaz Adolfa Hitlera, který do nově podrobeného území přijel na svou triumfální cestu po československém opevnění. Betonáž pěchotního srubu MJ – S 3 „Zahrada“, jenž je dnes hlavním objektem areálu muzea, byla dokončena ke konci srpna roku 1938 a bylo na ni použito 1450 m³ betonu. Jedná se o typ stavěný podle opavské předlohy OP-S 41, tedy oboustranný dvoupodlažní izolovaný objekt. Možnost budování pěchotních srubů dle několika předloh značně ulehčilo a urychlilo stavební přáce. Tloušťka stěn čítala 225 mm a tloušťka stropních desek pak 200 mm. Její dokončení se kvůli zmíněným zářijovým událostem téhož roku plně nepodařilo.

V okolí Šatova byly uvažovány ještě další dva nedokončené projekty, tedy pěchotní srub MJ-S 3a Spojka, který byl vložen dodatečně a stejně jako zmíněná Rokle. Narozdíl od dělostřeleckého srubu MJ-S 3b Havraníky, na němž skončily u terénních průzkumů a projekt nebyl nikdy dokončen. Dalším hrubě dokončeným pěchotním srubem vzdáleným vzdušnou čařou přibližně 2,5 km od „Zahrady“, MJ – S 4 „Zatáčka“, nacházející se v blízkosti obce Chvalovice.

Výzbroj objektů a jejich osádek

Výzbrojí lehkých objektů byly v předválečném období zpravidla těžké (vz. – vzor 24, nebo vz. 37) nebo lehké kulomety (vz. 26). Osobní zbraně osádky, které mohly tvořit buď pistole vz. 22 a vz. 24, nebo pušky vz. 24. Dle plánů měl být pěchotní srub MJ-S 3 Zahrada osazen 4 cm protitankovým kanónem vz. 36. Tato zbraň byla vyráběna ve dvou verzích.

Méně četnou verzí byl samostatný kanón, četnější, která se měla vyskytovat i ve zmíněném srubu, byla spřažená s těžkým kulometem vz. 37 na jedné lafetě (tj. na zařízení pro upevnění zbraní). Střelivem byly uvažovány nárazový granát vz. 36 nebo protipancéřový granát vz. 36 vyráběný Škodovými závody v Adamově a Dubnici nad Váhom. Tento protitankový kanón se po záboru okupačními vojsky dostal do jejich držení a bylo jím osazeno necelých pět stovek pevnostních objektů na Atlantickém valu.

Důležité zbraně

Zmíněný těžký kulomet vz. 37 (někdy také označován ZB-53) zde měl být osazen ještě do střílen určených pro dvojici těchto zbraní.

Vycházel z přechozího typu těžkého kulometu vz. 35 a pracoval na principu odběru prachových plynů z hlavně za použití střeliva 7,92 x 57 mm Mauser. Tato zbraň byla vyvinuta především pro útočnou vozbu a objekty opevnění, proto se vyráběla ve speciální verzi označené písmenem O. Licenčně se vyráběla i ve Velké Británii v nákladu desítek tisíc kusů pod označením BESA při zachování munice ráže 7,92 namísto adaptace na britskou munici ráže .303. Ve srubu se měly nacházet taktéž dva lehké kulomety vz. 26, přičemž jeden v samostatné střílně.

Pracoval se střelivem 7,92 x 57 mm opět na principu odběru prachových plynů z hlavně. Díky jeho nenáročné údržbě a snadné možnosti rozebrání se stal nejčetněji užívanou automatickou zbraní československé armády, která disponovala více než 34 tisíci kusy. Hlaveň měla vydržet dvě stovky nepřetržitých výstřelů a celkově až patnáct tisícovek výstřelů. Licenční výroba probíhala v mnoha státech po celém světě a zbraň se tak v jednu dobu stala nejrozšířenější zbraní svého typu ve světě.

Boje v září 1938 v Šatově

Za závěř předválečného období v Šatově lze považovat kapitolu zahrnující boje probíhající v tamějším prostoru v září roku 1938. Situace v okolí, stejně jako v mnoha dalších příhraničních oblastech, byla eskalována ze strany nacistického Německa za účelem destabilizace situace v tehdejší Československé republice. Události začaly nabírat na obrátkách po projevu Adolfa Hitlera z 12. září, kdy nepřímo vyzýval Němce obývající Československou republiku k povstání. V oblasti Šatova se ovšem vše vyostřilo až o týden později po aktivizaci tzv. Sudetendeutsches Freikorps, které fungovaly jako diverzní teroristické skupiny operující na území Československa.

Ty se 20. a 22. září pokusily dvakrát převzít kontrolu nad celnicí, což se jim při druhém pokusu za podpory několika jednotek SS podařilo. To mělo za následek zdemolování celé budovy. Téhož dne proběhl pokus ze strany československých příslušníků šatovské Stráže obrany státu (dále jen SOS) o znovupřevzetí kontroly nad oblastí, což vyústilo v zabití zpravodajského důstojníka poručíka Otmara Chlupa. Následujícího dne proběhla všeobecná mobilizace československé branné moci. V tentýž moment jednotky Freikorps opět zaútočily na příslušníky pěšího pluku 24 u nádraží, které bylo pomocí výbušnin umístěných na kolejích vyřazeno z provozu.

Následující dny se opakovaly útoky Freikorps, který přebral kontrolu nad celnicí, již udřžely až do úplného odstoupení hranic. Na pomoc byl jednotkám SOS zaslán pohotovostní četnický oddíl ze Znojma, policisty a obrněným automobilem. Během střetů bylo toho dne zabito čtyřiadvacet příslušníků Freikorps, na straně obránců se nacházely pouze zranění. Boje mezi henleinovci a Freikorps na jedné straně a SOS, četníky a armádou na straně druhé probíhaly až do 30. září. V ten den byla přijata Mnichovská dohoda a příslušníci československých ozbrojených sil se museli stáhnout a podstoupit území Německu. Obec byla připojena k říšskému správnímu útvaru Dolní Podunají.

Zdroje: 

DUBÁNEK, J. Utajená obrana železné opony.

FENCL, J. Kulomety Zbrojovky Brno.

BLUM, A. Areál československého opevnění Šatov.