Athos: Pozoruhodný evropský stát, který obývají pouze mniši Ženy a světský život jsou zde tabu

Na severu Řecka, na východním výběžku poloostrova Chalkidiki, se nachází úzký a hornatý výběžek dlouhý asi 60 kilometrů, který nese jméno Athos. Tento poloostrov, označovaný jako Svatá hora, je už více než tisíc let unikátním centrem pravoslavného křesťanství. Od světa ho odděluje nejen moře a husté hory, ale také přísná pravidla, díky nimž se zde zachoval životní styl téměř beze změny od středověku.

První poustevníci se na Athosu usadili už ve 4. století, kdy se byzantská říše stala kolébkou křesťanského mnišství. Skutečný rozkvět ale nastal v 10. století, kdy mnich Atanáš založil první velký klášter – Velkou lavru. Postupně jich vzniklo dvacet a právě tyto kláštery dnes tvoří jádro poloostrova. Každý z nich je samostatnou komunitou, ale dohromady tvoří svébytný stát uvnitř Řecka s vlastní samosprávou.

Athos má od 10. století zvláštní autonomii potvrzenou byzantskými císaři i moderním řeckým státem. Nejvyšším orgánem je Svaté společenství, které tvoří zástupci všech dvaceti klášterů. V „hlavním městě“ Karyes sídlí jak správní rada, tak i civilní guvernér vyslaný řeckou vládou – ten však do duchovních věcí nezasahuje.

Denní režim mnichů

Jak ale vypadá takový běžný život obyvatel této země? Život mnichů je pevně svázán s rytmem modliteb a práce. Den začíná často už kolem 3. – 4. hodiny ráno, kdy se v chrámech rozeznějí zvony a speciální hudební nástroj zvaný semantron. Následuje dlouhá ranní bohoslužba, která může trvat i tři hodiny. Poté se mniši věnují práci – obdělávají zahrady, opravují budovy, přepisují rukopisy, starají se o hosty.

Doba jídla je sama o sobě posvátným obřadem. Refektáře (jídelny) jsou staré, nádherně zdobené budovy, obvykle situované západně od hlavního klášterního chrámu. Jí se v naprostém tichu. Jediný hlas, který je slyšet, patří čtenáři, jenž předčítá z posvátných knih, aby lidé zároveň nasytili tělo pokrmem a duši moudrostí. Mniši – a spolu s nimi samozřejmě i poutníci – dodržují přísnou vegetariánskou stravu. Jídelníček je skromný: dvakrát denně jednoduchá strava, převážně zelenina, luštěniny, chléb a olivy. Maso je zakázané, výjimkou jsou ryby. Zhruba 200 dní v roce pak tráví půstem.

Dopoledne i večer jsou vyhrazeny dalším modlitbám a zpěvům. Den končí kolem 19. hodiny další společnou modlitbou a krátkým odpočinkem. V každém klášteře může být denní režim mírně odlišný, všude však platí, že většina času je věnována duchovnímu životu a fyzické práci.

Zákaz vstupu ženám a samicím

Jedno z nejznámějších pravidel Athosu je zákaz vstupu žen, tzv. avaton. Platí nepřetržitě více než tisíc let. Kdyby se žena pokusila na poloostrov vstoupit, byla by zadržena a hrozil by jí postih ze strany řeckých úřadů. Zákaz vstupu žen má hluboké náboženské i právní základy. Řecká ústava jej potvrzuje a porušení může být trestáno až ročním vězením. V praxi je toto pravidlo tak respektované, že i turistické lodě musí plout v minimální vzdálenosti půl kilometru od pobřeží, aby se předešlo pokusům o vylodění.

Zákaz se netýká jen lidí. Tradice říká, že na Athosu nesmí být ani zvířata ženského pohlaví. Proto zde nenajdeme krávy, ovce nebo kozy. Povoleny jsou jen slepice (pro vejce), kočky (kvůli hlodavcům) a pracovní osli či muly – i když i tam se v minulosti dbalo na to, aby šlo spíše o samce.

Poklady ukryté na Athosu

Athos je také skutečným pokladem evropské kultury. Kláštery uchovávají ohromné množství rukopisů, starých tisků, ikon a relikvií, které nikde jinde na světě nenajdeme. Odhaduje se, že v athoských knihovnách je více než 15 tisíc rukopisů a kolem 500 tisíc tištěných knih. Některé z nich pocházejí už z doby antiky. Kláštery také vlastní posvátné předměty – například části kříže, na němž byl ukřižován Kristus, nebo kosti raně křesťanských světců. Tyto poklady jsou běžně ukryty v trezorových místnostech a zpřístupňují se jen při velkých svátcích.

Poloostrov Athos a turismus

Protože na Athos nesmí vkročit žena, je jasné, že návštěvníci této země musí být jedině mužského pohlaví. Navštívit Athos je možné, ale vyžaduje to zvláštní povolení. Denně ho získá jen omezený počet poutníků – většinou 100 pravoslavných a 10 nepravoslavných. Povolení vydává úřad v Soluni a platí čtyři dny. Turisté musí dodržovat přísná pravidla: nesmí se pohybovat mimo kláštery a cesty a nesmí rušit mnišský život. Ubytování i strava jsou poskytovány zdarma přímo v klášterech, a to v jednoduchých, strohých podmínkách.

Dnes žije na Athosu kolem 2 000 mnichů z Řecka i dalších zemí. Přestože jsme v 21. století, na poloostrově se čas zastavil. V klášterech se téměř nepoužívá moderní technika. V odlehlejších skitech (malé poustevnické osady) žijí mniši i dnes bez elektřiny, telefonů a dalších technologií.

Život běží podle byzantského kalendáře, To znamená, že nepoužívají gregoriánský kalendář, ale starší juliánský – jsou zde tedy vůči zbytku světa o 14 dní „pozadu“. Zároveň se západ slunce považuje za půlnoc. Tehdy se zavírají vnější brány kláštera a už se pro nikoho neotevřou. Je proto velmi důležité stihnout přijít před západem slunce – jinak nezbude než přespat venku pod stromem.

Mniši si zde zkrátka zachovávají stejné zvyklosti jako jejich předchůdci před tisíci lety. Právě díky těmto přísným pravidlům zůstává Athos jedním z nejautentičtějších a nejzajímavějších míst světa.

Zdroj: wikipedia, visitmountathos