Vyhoštěné krysy, oběšená prasata. Středověké ruce zákona neunikla ani zvířata

Psal se rok 1457, když tribunál v burgundském Savigny-sur-Etang vynesl nekompromisní rozsudek – smrt oběšením za vraždu pětiletého chlapce. Nic zvláštního? Odsouzeným pachatelem byla prasnice.

K vraždě došlo jen pár dní před Vánoci a kromě zmíněné prasnice se na ní mělo podílet i jejích šest selat. Malá prasátka byla nicméně nakonec ušetřena, soud přihlédl k jejich nízkému věku a nedostatečným důkazům. Majiteli ale nařídil zaplatit za ně kauci.

Když je spravedlnost slepá

Soudní procesy se zvířaty nebyly ve středověku nijak výjimečnou záležitostí. Svůj podíl na tom měl silný vliv církve, která se snažila dokázat, že spravedlnosti světské ani boží nikdo neunikne. Nepotrestaný hřích navíc podle středověkého učení otvírá dveře démonům a ďáblově nadvládě, a tak se před soudem mohly snadno ocitnout jak němé tváře, tak třeba mrtví lidé nebo věci. Kupříkladu sloup, který na někoho spadl.

Kromě toho se na zvířata – zejména ta hospodářská – nahlíželo jako na platné členy společnosti a jejich blízké soužití s lidmi tragédiím přímo nahrávalo. Krávy se volně pásly na loukách, vesnicemi pobíhali toulaví psi a prasata, snad největší zvířecí hříšníci, se v houfech pohybovala ulicemi, kde často napadala malé děti bez dozoru.

Jak soud probíhal? Zvířata měla i obhájce

Soudy se zvířaty se od těch klasických nijak nelišily. Jelikož na ně právo pohlíželo jako na subjekty odpovědné za své chování, muselo být nejprve podáno trestní oznámení, následoval výslech svědků, vystoupení žalobce i přiděleného obhájce a vše vyvrcholilo vynesením rozsudku a jeho vykonáním.

Úlev se zvířata nedočkala, ani co se trestů týče. Nejčastěji je čekalo oběšení, upálení, zahrabání zaživa, ale i utopení nebo uvláčení. Někdy soudy aplikovaly starý známý princip „oko za oko“ a odsoudily zvíře ke smrti stejným způsobem, jakým svou oběť samo zabilo.

Zdaleka se ale neřešily jen vraždy. Až překvapivě častým prohřeškem byla sodomie. Zvíře, z dnešního pohledu oběť, soud vnímal jako spolupachatele, a tak ho čekal stejný trest jako lidského agresora. Čas od času došlo i na obvinění z čarodějnictví; nejznámějším příkladem budiž kohout, který roku 1474 v Basileji snesl vejce.

Soudila i církev

Zvláštní kapitolou byly soudy církevní, které se zaměřovaly převážně proti škůdcům na hospodářských plodinách. „Spravedlnosti“ tak neunikly ani krysy, kobylky nebo chrousti.

Takové soudy nicméně byly o něco komplikovanější, neboť předvolat hejno vlaštovek či skupinu potkanů dost dobře nejde. A to i přesto, že za nimi tehdejší jurisdikce posílala zkušené posly. Soudy tedy probíhaly v jejich nepřítomnosti, případně s několika pochytanými nešťastníky, a byl jim přidělen obhájce ex offo.

Jedním z nejslavnějších obhájců byl francouzský advokát Barthélemy Chassenée, jehož krysí mandanti snědli úrodu ječmene. Prvního odročení dosáhl, když soud přesvědčil, že se předvolání nedostalo ke všem provinilým krysám. Podruhé vymohl odklad, protože lhůta na přesun krys byla podle něj moc krátká, a když krysy nepřišly ani potřetí, tvrdil, že se bály volně pobíhajících koček. Rozsudek ale nakonec přeci jen padl a hlodavci byli pod hrozbou církevní kletby vyzváni, aby urychleně opustili pole.

Vyhoštění a prokletí bylo vůbec nejčastějším výsledkem církevních soudů. Zvířecí delikventi si ale z ortelu těžkou hlavu nedělali a na výzvy povětšinou nedbali, jen v německém Trevíru se dodnes traduje pověst, že každá vlaštovka, která vletí do Katedrály svatého Petra, okamžitě padne k zemi mrtvá. Drzé ptáky totiž proklel biskup Egbert, když mu během mše pokáleli hlavu a roucho.

Ne všichni souhlasili

Přesto, že soudy se zvířaty byly obecně celkem populární, našlo se i pár aktivistů, kteří se proti nim vymezovali. Například teolog Tomáš Akvinský tvrdil, že zvířata nerozumí slovům a nemohou rozumně uvažovat, a proto nemohou být souzena. I tak ale zvířecí procesy v některých koutech Evropy probíhaly ještě v 19. století.

Zdroj: JSTOR Daily, Stoplusjednicka, Novinky